Shakespearuv Polonius dává svému synovi tuto klasickou radu: „Nebud
dluzníkem ani veritelem.“ Mnozí z duchovních otcu amerického národa
to však videli úplne jinak. Casto zili na maximum: Byli vzdy dluzníky a
nikdy veriteli. Jak vlastníci plantází s tabákem ci rýzí, otrokári a
obchodníci, ci pozemkoví a penezní spekulanti, závisející na
dlouhodobých úverech z nichz financovali svuj prepychový zivot, tak
obchodníci a kramári, remeslníci a zemedelci i námezdní delníci a
námorníci. Bez dluhu by síme komercní ekonomiky sotva kdy dozrálo.
Shakespearuv Polonius dává svému synovi tuto klasickou radu: „Nebud
dluzníkem ani veritelem.“ Mnozí z duchovních otcu amerického národa
to však videli úplne jinak. Casto zili na maximum: Byli vzdy dluzníky a
nikdy veriteli.
Jak vlastníci plantází s tabákem ci rýzí, otrokári a obchodníci, ci
pozemkoví a penezní spekulanti, závisející na dlouhodobých úverech z
nichz financovali svuj prepychový zivot, tak obchodníci a kramári,
remeslníci a zemedelci i námezdní delníci a námorníci. Bez dluhu by
síme komercní ekonomiky sotva kdy dozrálo.
Ben Franklin však byl v tomto ohledu opatrný. „Radeji jít spát bez
vecere nez nechat narustat dluh“ zní jeho výstraha, a dodnes mají jeho
varovná slova velkou morální váhu. Bojíme se dluhu, ale nemuzeme bez
nich zít.
Dluh v Americe po celou dobu je a byl, jako jakýsi Dr. Jekyll a pan Hyde
kapitalismu. Pro malou skupinu lidí je pozehnáním, pro ostatní
prokletím. Pro nekteré je morální bremeno dluhu príliš tezké, a nic
a nikdo jim nedovolí na to zapomenout. Pro privilegované ostatní
nepredstavuje dluh zádnou morální zátez, znamená pro ne prílezitost k
prosperite, a pokud se neco pokazí lze se jej bez výcitek zbavit.
Ti, kterí dluh vítají s úsmevem, jako královskou cestu k bohatství a
vetšinou je jim odpušten, kdyz je jeho hodnota uz moc velká, pocházejí
takrka výhradne z nejvyšších prícek ekonomické hierarchie. Pak je tu
zbytek nás, kterí jsme plísneni za naše zpusoby chudých, majetek je
nám zabavován a vyvlastňován a nám pak zbudou nehojící se šrámy a
zranení, které nám znemozňují lepší budoucnost.
Premýšlejte o tomto kalkulu horních a dolních tríd, jako o dluhové
politice. Britský ekonom John Maynard Keynes to bral takhle: „Kdyz ti
dluzím libru, mám problém, ale pokud ti dluzím milion, problém máš
ty.“
Po mesících nadcházející „dluhokalypsy,“ hrozivého „dluhového
stropu,“ a „fiskálního útesu,“ Americané v zajetí verejných i
soukromých dluhu zustávají. Za naše hríchy jsme naslibovali nastolit
úsporná opatrení. Miliony se topí, nebo jiz utopily v mori dluhu -
hypotéky jdou do háje, studentské pujcky, které nemohou být nikdy
zaplaceny, spirálovite rostoucí dluhy na kreditních kartách, pujcky na
auta, úvery „do výplaty“, a manazérie nove vyvinutých financních
produktu uvarených podle „financních inzenýru“ této zeme, kterí se
snazí podojit to, co ješte zbylo z amerického zivotního standardu.
Svetová ekonomika se v letech 2007 – 2008 málem rozpadla, coz se ješte
porád muze stát, kvuli obrímu zadluzení, které po sobe zanechali
financní lupici, jez v dluzích našli páku na to, jak ješte zbohatnout.
Vetšina z nich stále zije ve svých vilách a zámcích, zatímco
ostatní dluzníci musí zít venku, v autech ci útulcích, nebo v
prelidnených bytech s príbuznými a práteli – ne-li dokonce ve vezení
pro dluzníky. Verte tomu nebo ne, vezení pro dluzníky, ten relikt z
pocátku amerického obchodního barbarství, je vlastne zpátky.
V roce 2013, muzete skutecne být uveznen za neplacení úctu, krom toho
vynalézavé spolecnosti, ruzné agentury, policisté, soudy a právníci
vymysleli mechanismy zajištující, ze dluhoví „delikventi“ ve
vezení skoncí. Tretina státu nyní umozňuje uveznení dluzníku (aniz
by byli nutne tak nazýváni), navíc to vypadá jako stále castejší
zpusob vydelávání penez.
Budou to Americané tolerovat, nebo se proti zadluzení muze zdvihnout
hnutí odporu tak, jak se to uz víckrát stalo v minulosti, na kterou by
se nemelo zapomínat?
*Svet vezení pro dluzníky*
Trest odnetí svobody za dluhy byl samozrejmostí v koloniální Americe i
v zacátcích republiky a ve vetšine státu byl zrušen az ve
ctyricátých ci padesátých letech devatenáctého století, nekde
dokonce az po Obcanské válce. Dnes o nem smýšlíme jako o mimorádne
nemilosrdném zpusobu, jak trestat chudé - a tím také byl. A víc nez
jen to...
Ale i nekterí z nejbohatších a nejvázenejších clenu spolecnosti
koncívali ve vezení pro dluzníky, muzi jako Robert Morris, který
pomáhal financovat americkou revoluci a spravoval státní pokladnu podle
clánku Konfederace (pozn. prekl.: puvodní písemná smlouva mezi
trinácti zakládajícími státy); John Pintard, burzovní maklér,
zákonodárce a zakladatel New York Historical Society, William Duer,
absolvent Etonu, schopný obchodník a spekulant, druhý tajemník
Ministerstva financí nové federální vlády a farár v Hudson River,
pensylvánský soudce Nejvyššího soudu; armádní generálové i další
významné osobnosti.
At bohatý ci chudý, byl jsi tam na dlouho, nekdy dokonce na celý zivot,
pokud jsi neprišel na nejaký zpusob, jak své dluhy zapravit. Zde však
podobnost mezi bohatými a chudými dluzníky koncí.
At uz ve slavném Marshalsea v Londýne, kam Charles Dickens „uveznil“
otce malé Dorritky (a kde skutecne strádal Dickensuv otec, kdyz autorovi
bylo dvanáct let), nebo v New Gaol v New Yorku, kde trávili svuj cas
lidé jako Duer a Morris, vezení pro dluzníky byla rozdelena podle
spolecenských tríd. Pokud byly vaše dluhy dost velké a vaše sociální
konexe dost vysoko (dulezité bylo oboje) zil jste si celkem pohodlne.
Takoví vezni bývali zásobeni dobrým jídlem, místnosti meli dobre
vybavené knihami a doprávali si i jiné radosti, vcetne prílezitostných
manikérek a prostitutek.
Robert Morris bavil ve své „cele“ pri veceri George Washingtona. Po
propuštení se vrátil ke své kariére jako nejbohatší muz ve státe.
Dríve nez se John Pintard nastehoval do New Gaol, nechal svou celu
vymalovat a vytapetovat, donést sem calounený nábytek a dva mahagonové
psací stoly.
Mezitím v témze zarízení zivorilo mnoho drobných dluzníku uprostred
neskutecné bídy, špíny, a nemocí. Casto byli spoutáni a postrádali
teplo, cistou vodu, adekvátní jídlo, nebo casto vubec nejaké jídlo.
(Clovek obvykle musel mít peníze na nákup vlastního jídla, oblecení i
topiva.) Dluzníci v techto veznicích casto na dluhy doslova umírali. A v
takových pomerech mohl clovek skoncit pro nepatrné cástky. Z 1 162 v
roce 1787 v New Yorku uveznených dluzníku, 716 lidí dluzilo méne nez
dvacet šilinku nebo jednu libru. Tretina vezňu z Philadelphie tam v roce
1817 skoncila kvuli méne nez peti dolarum, a v mestských veznicích
dluzníci pocetne prevyšovali veznené pro násilné trestné ciny v
pomeru 5:1. V Bostonu tvorily 15% ze zadluzených zeny. Zostuzení bylo
horším trestem, nez cokoliv jiného.
Verejne dojemné scény byly samozrejmostí. Vezni v New Gaol, pokud byli
umísteni v horních patrech mohli z okna na provázcích spouštet boty a
vybírat almuzny na své propuštení. Ostatní veznice mely tzv.
„zebrácké brány“, kterými mohli vezni ve sklepních kobkách
natahovat ruce na mince od kolemjdoucích.
At chudí ci bohatí chteli odtud pryc. V roce 1750 zacala letáková
kampaň proti institutu vezení pro dluzníky. Anglikánský farár v
Jizní Karolíne odsuzoval tato vezení s tím, ze „clovek by na tom byl
líp na francouzských královských galejích, nebo v tureckém ci jiném
barbarském vezení, nez na tomto neutešeném míste.“ Nespokojenost
rostla. Velký útek 40 vezňu z New Gaol vyzbrojených pistolemi a klacky
byl podnícen extrémním hladovením.
Ve tricátých a ctyricátých letech devatenáctého století se
remeslníci, nádeníci, námorníci, prístavní delníci a ostatní
delníci zorganizovali do prvního Obchodního odborového hnutí, jakoz i
do politických stran pracujících. Jedním z hlavních pozadavku bylo
zrušení trestu veznení pro dluhy. Dedicové radikální politické
kultury uvádeli, ze jejich stíznosti odrázejí biblickou tradici
„Léta Páne milostivého“ z knihy Leviticus, která narizovala
zrušení dluhu, navrácení zabavených domu a pozemku, a propuštení
otroku a dluhových otroku (forma casove vymezené dluhové peonáze - coz
je nucená práce, kterou clovek splácí svuj dluh) kazdých 50 let.
Upadnout do dluhu bylo znicující utrpení Zvlášte pro ty, kterí
touzili po skromné svobode obchodníka, remeslníka, nebo zemedelce.
Ackoli se trhy pro jejich zbozí rozširovaly, nekdy se stávaly méne
predvídatelnými, takze si museli sjednávat úvery na prezití jez nekdy
nestacili splácet, nacez casto zakoušeli strádání ve vezení pro
dluzníky, které jejich sny navzdy ukoncilo.
Ackoli to byli chudí, kdo se organizoval a protestoval, byli to bohatí,
kterí byli oddluzeni jako první. Dnes povazujeme za samozrejmé, ze dluhu
se lze zbavit pomocí institutu bankrotu (ackoli i dnes je tato moznost bud
prísne omezena nebo odeprena nekterým trídám znevýhodnených
dluhových delikventu, jako napr. vysokoškolským studentum). Prestoze
nove prijatá americká Ústava otevrela dvere vnitrostátnímu
úpadkovému právu, Kongres zádný takový zákon neschválil az do roku
1800, prestoze mnozí, vcetne majetných, za to lobbovali.
Dost starších moralizujících verících se chmurilo nad tím, ze
hríšné zadluzení pretrvává. Spojené státy byly, pokud jde o dluhy,
vzdy nelaskavým místem, coz byl dost nepochopitelný postoj ve
spolecnosti do znacné míry zalozené na ukrývání dluzníku pred
spravedlností a dluhovým otroctvím. Popravde byl stát Georgia zalozen
jako útocište pro dluzníky v dobe, kdy jimi byly anglické veznice
preplnené.
Kdyz Kongres konecne schválil zákon o úpadku, ti v privilegované cásti
New Gaol usporádali mejdan. Dole však zivot šel dál stejne bídne,
protoze nová právní norma se vztahovala pouze na lidi, kterí meli
opravdu velké dluhy. Pokud jste dluzili príliš málo, ve vezení jste
zustali.
*Dluh a zrození národa*
V soucasné dobe nás konzervativní média zaplavují varováními o
dluzích otcu zakladatelu, a je pravda, ze nekterí nich, jako Jefferson
– sám notorický dluzník, casto na pokraji bankrotu – na toto téma
moralizoval. Avšak Alexander Hamilton, idol konzervativního hnutí,
který byl architektem prvního amerického státního dluhu, trval na tom,
ze „pokud nebude enormní, bude pro nás pozehnáním.“
První ministr financí Hamilton si stanovil za cíl promenit 13 kolonií,
které bychom dnes asi nazývali zaostalými, v zemi, která bude jednou
moci souperit s Velkou Británií. To, jak vedel, vyzaduje likvidní
kapitál (takový jehoz zdroje nejsou vázány na pudu ci jiné méne
mobilní formy majetku), který pak muze být investován do vysoce
spekulativních a nekdy riskantních podniku. Pohyb penez a státní dluh,
jak správne cítil, priláká kapitál dobre situovaných domácích i
zahranicních obchodníku, zejména tech z Anglie.
U vetšiny obycejných lidí, kterí pod novou vládou zili, vzbuzoval
však dluh spíše hnev. Na prvním míste lze jmenovat všechny veterány
z Války za nezávislost, a také všechny rolníky, kterí revolucní
armádu zásobovali jídlem a bezne dostávali zaplaceno bezcennými
„kontinentálkami“ – papírovými penezi, vydávanými
kontinentálním kongresem, nebo stejne bezcennými „státovkami“.
Jak se šírily povesti o vzniku vlády nového státu, po venkove se
potulovali spekulanti a skupovali tyto papírové peníze po centu za
dolar, predpokládaje, ze dluh, který predstavují bude splacen v jejich
nominální hodnote. Ve skutecnosti, to bylo práve to, co mel Hamilton pri
plánování státního dluhu na mysli – chtel aby „vlastenci na
výsluní“ zustali pomerne bohatými, farmáre pak ochudit.
Pobourení se šírilo po celé zemi ješte predtím, nez byl Hamiltonuv
plán prijat. Jefferson menové spekulanty odsoudil jako odporné kreatury
a o dluhu ríkal souhrnne toto: „Moderní pojetí pretrvávání dluhu
zbrotí zemi krví a drtí její obyvatele pod stále se zvetšujícím
bremenem.“ On i jiní odsuzovali spekulanty jako bandy kontrarevolucních
„penezokratu“, kterí chtejí svou moc a bohatství vyuzít, k anulaci
všech demokratických úspechu revoluce.
Hamilton je naopak videl jako nezainteresovanou movitou elitu, na níz
závisel hospodárský blahobyt zeme, zatímco Jeffersonovce s jejich
názory odmítal jako bláznivé Jakobínské rovnostáre. Politická
válka o dluh záhy vehnala otce zakladatele do bratrovrazedného boje.
Hamiltonuv plán fungoval – nekdy az príliš dobre. Bohatí pozemkoví
spekulanti, jako byl Robert Morris ci jiní, angazovaní v budování doku,
vykládacích nábrezí, a dalších projektu vázaných na obchodní
aktivity, nebo v samotném státním dluhu, na coz se William Duer a jemu
podobná „elita“ specializovali, se ted chopili prílezitosti. Nicméne
dost casto precenili své moznosti a ocitli se, stejne jako svobodní
farmári a vojáci, v platební neschopnosti vuci svým veritelum.
Duerovy pokusy ovládnout trh s dluhopisy vydávanými novou federální
vládou a spekulace s akciemi první Národní banky predstavují jeden z
prvních amerických príkladu zneuzití informací v obchodním styku.
Byly také zlovestným príkladem toho, jak mohou spekulace dopadnout
katastrofálne. Kdyz se jejich plány zhroutily, zpusobilo to první paniku
na Wall Street a místní depresi, která se šírila Novou Anglií, nicila
„obchodníky, vdovy, sirotky, rezníky... zahradníky, trhovkyne a
dokonce i vyhlášenou kuplírku, madam McCartyovou.“
Dav honil Duera ulicemi New Yorku a hrozilo mu obešení nebo vykuchání,
byl však zachránen mestským šerifem, který ho poslal do bezpecí
vezení pro dluzníky. John Pintard, který se této spekulace také
úcastnil, stihl ješte uprchnout do Newarku v New Jersey, nacez byl také
uveznen.
Zavrení Duera a Pintarda do vezení pro dluzníky touto novou republikou
nebylo však presne to, co mel Hamilton na mysli. A nechat je tam hnít by
sotva podporilo „podnikatelského ducha“, který podle mínení
ministra financí mohl zemi promenit ve Velkou Británii príštího
století. Institut bankrotu na druhou stranu zajištoval, ze pretízený
stroj obchodních operací mohl zacít znovu pracovat a promazával jeho
soukolí. Proto tedy byl roku 1800 schválen zákon o úpadku.
Pokud jste však nebyl významným hrácem, dluh fungoval jinak. Spocívaje
na bedrech obecného lidu, pracoval jako mechanismus pro postupnou
koncentraci bohatství do obchodne financních skleníku, v nichz byl
inkubován americký kapitalismus.
Není divu, ze tato dluhová politika vyvolávala prudké politické emoce.
Ješte pred prijetím Ústavy se farmári v západním Massachusetts
zadluzili u bostonských bankéru a obchodníku. A nebezpecí, ze v
ekonomicky tezkých devadesátých letech osmnáctého století ztratí
své domovy, prerostlo v ozbrojené povstání. V techto letech se pocet
zalob pro neplacení dluhu zdvojnásobil, a pak ztrojnásobil, farmy byly
zabavovány, a jejich majitelé posíláni do vezení. Rozezlení farmári
vedeni bývalým revolucním vojákem, Danielem Shaysem, násilím uzavreli
místní soudy a osvobodili dluzníky z veznic. Podobná, i kdyz menší
povstání vypukla v Maine v Connecticutu, v New Yorku a Pennsylvánii,
zatímco v New Hampshire a Vermontu rozzlobení farmári oblehli vládní
úrady.
Shaysovo povstání v r. 1786 elity zalarmovalo. Vykreslovali vzpurné
sedláky jako „bestie“ a jejich domy jako „vredy“. Vydesily je i
vlády státu, jako byla napr. rhodeislandská, které byly populárním
vlivum otevrenejší, vyhlásily dluhové moratorium, a vydaly papírové
peníze, které mely pomoci nejen farmárum vyplatit se z dluhu – a nejen
farmárum. Tento vývoj signalizoval potrebu silnejší ústrední vlády,
plne schopné potlacovat budoucí povstání dluzníku.
Federální orgán zrízený na Ústavní konferenci to umozňoval,
nepokoje však presto pokracovaly. Shaysovo povstání bylo jen prvním ze
trí, která pokracovala az do poslední dekády osmnáctého století.
„Whiskové povstání“ v roce 1794 bylo z nich tím nejzávaznejším.
Spotrební daň (z whisky), která mela generovat finance k umorení
státního dluhu, ohrozovala zivobytí zemedelcu v západní Pensylvánii,
kterí zde whisky pouzívali jako „menu“ v barterové ekonomice.
Prezident Washington poslal Hamiltona v cele vojáku, z nichz mnozí byli
veteráni z Revoluce, aby rebélii uhasil.
*Dluhové otroctví a hromadení kapitálu*
Dluh mohl i po celé devatenácté století hrát dulezitou roli ve
vnitrostátní i místní politice, kde fungoval jako forma kumulace
kapitálu ve financním sektoru, a casto pri tomto procesu posílal ke dnu
predkapitalistické zpusoby zivota.
Pred a behem doby, po kterou se kapitalisté plne ujímali privilegia
vyuzívání neustávajícího výrobního procesu na polích i v
továrnách, si financní sektor hledal své vlastní zdroje v zahranicí.
Mezitím mechanismy verejných i soukromých dluhu cinily zivot rolníku,
remeslníku, obchodníku i ostatních stále nesnesitelnejší.
Metabolismus této parazitické ekonomiky pomohl zúctovat s odbojnými
povahami „Pozlaceného veku“. Znacná cást zásadního dramatu
politického zivota na konci devatenáctého století se tocila kolem
zelených bankovek, zvaných „greenbacks“, „uvolnení stríbra“ a
„zlatého standardu“. Stejné nebezpecí nad námi jako Damokluv mec
visí i dnes, oni však tenkrát byli tak vznetliví, ze hrozila jakási
„druhá obcanská válka.“ Tak, ci onak, všechno to bylo hlavne o
dluhu, zejména o systému zadluzování, který uspíšil zánik
nezávislých farmáru.
Všechny tepny globálního kapitalismu si nakonec našly cestu i do
nezmerné rozlehlosti zemedelské Ameriky. Rolníci zde nemeli problémy
kvuli své venkovské izolaci. Práve naopak, meli je proto, ze zili na
nekonecných úrodných prostorech, kde nestabilní energie financní a
obchodní modernosti nakonec vybuchla. Nebezpecné kombinaci zeleznic,
pásových obilných elevátoru, výrobcum zemedelských stroju,
spekulantum na burze komodit, místním obchodníkum, ale predevším
bankám byl zemedelec jednoduše vydán na milost a nemilost. Jeho
bezmocnost se ješte zhoršila, kdyz v globalizacním vývoji
devatenáctého století pricházel o odbytište svých plodin v zoufalé
hospodárské soutezi s úrodou z kanadských a ruských stepí, stejne
jako z nekonecných plání Austrálie a Jizní Ameriky.
Aby tento merkantilistický útok prezili, zemedelci se zatízili
dlouhodobými úvery, které je propojily s financními centry na východe.
Tyto zivotne dulezité linie jim dovolovaly nakupovat osivo, hnojivo, a
stroje potrebné na farme, platit skladovné a dopravné, které šly ruku
v ruce s prodejem jejich produktu, a udrzovat podnikání i domácnost v
chodu, takze rostliny dozrávaly a prasata byla vykrmená. Kdyz konecne
nadešel cas trhu, farmár zjistil, ze všechna ta vycerpávající práce
mela smysl. Pokud však byly zprávy z trhu špatné, úverové linie byly
pretaty a on prišel o všechno.
Rodinná farma a s ní spjatý malomestský zivot byly smeteny do proudu
kapitálu smerujícího do metropolitní Ameriky. V pohranicí „drnových
chatrcí“ byla chudoba „odznakem cti, který zdobí kazdého.“ Ve
svém „Dáblove slovníku,“ britký jazyk humoristy Ambrose Bierce
definoval toto dilema takto: „Dluhy. podst. jm. – geniální náhrada
za retez a bic pohánece otroku.“
Velkými plánemi a Jihem bavlny, plnými nespokojených zemedelcu se
šírila vlna naštvanosti a obviňování za jejich situaci. Zlost mírila
na smrtící systém menových a úverových vývodu do bankovních center
na severovýchode. Zacala v osmdesátých letech devatenáctého století
se vznikem „Greenback Party“ a „Greenback-Labor Party“ a
vyvrcholila v poslední dekáde vznikem Lidové cili Populistické strany
samostatne hospodarících rolníku, nájemcu pudy, pachtýru, drobných
podnikatelu a kvalifikovaných pracovníku zamerujících své
neprátelství stále intenzivneji na „financní moc.“
Tato „moc“ se lokálne objevovala v domácky prostých prevlecích, v
uhelných dolech a dalších prumyslových areálech, mezi „kulii“
pracujícími na stavbe zeleznic ci v pristehovaleckých pracovních
cetách zahranicních delníku a trestancu najímaných soukromými
závody. Pracovníci byli obvykle nuceni kupovat všechno co potrebují za
firemní bony, a navíc v „podnikových prodejnách“ za ceny, které je
drzely trvale v dluzích. Proletári byli v takové situaci, ze museli jít
do dluhu – lhostejno, zda u zastaváren nebo zamestnavatelu, hospodáre
nebo lichváre – nebylo vyhnutí. Casto byli dokonce placeni v
naturáliích: v drevní štepce, prízi, konopí, zbytcích plátna,
lanech, proste drobnostech, které jim pri splácení nahromadených dluhu
byly k nicemu. Ve skutecnosti byli, jak si také sami ríkali,
„dluhovými otroky.“
Na Jihu se tvrde utištení pestitelé dostali do zástavního systému
plodin, v závislosti na místním „zásobovacím agentovi“, který jim
dodával všechno potrebné, od osiva po oblecení, strojní zarízení,
aby prezili celé vegetacní období. V takovém prípade peníze vubec
nemenily majitele, menily se jen zápisy v úcetních knihách, s
povinností splatit je ve stanoveném období. To poskytovalo veriteli
retencní právo neboli tzv. titul na plodiny, tedy zástavní právo,
které nikdy neuplynulo.
Za techto okolností se Jih stal jednou „velkou zastavárnou“, v níz
zemedelci byli trvale v dluzích za rocních úrokových sazeb
presahujících 100 %. V Alabame, Georgii, a Mississippi zilo 90% zemedelcu
na úver. První zástavní právo, které jste podepsali se v podstate
stalo dozivotním trestem. Budto tak, nebo jste se mohli stát nájemcem,
anebo jste svou zem museli proste opustit, coz se stalo tak bezným, ze
kazdý vedel, ze písmena "GTT" na opuštené farme znamenají: "Odešel do
Texasu" V osmdesátých letech devatenáctého století tak cinilo sto
tisíc lidí rocne.
Vydírání obchodních zraloku bylo tak prehnané, ze Afroamericané ale
zejména pristehovalci byli bezne donuceni k peonázi – coz byla sice
nezákonná, ne však neobvyklá praxe. A to nejblizší „zásobovací
agent“ byl také casto vlastním úverem zavázán bankám na severu. Tak
se zvyk odsávání penez do velkých metropolí šíril od regionu k
regionu.
Tvárí v tvár vyvlastnení se zemedelci sdruzovali do spolku a zrizovali
druzstva, kde si chteli poskytovat úvery navzájem a sami také obchodovat
své plodiny. Jak poznamenal jeden populistický úvodníkár, to byl
zpusob, jak „hypotékou ujarmení zemedelci mohou uhájit svou svobodu
pred tyranií organizovaného kapitálu.“ Kdyz se ukázalo, ze tyto
skupiny nemohou konkurencní tlak bank prezít, politici kývli.
V období mezi obema prezidentskými volbami v debatách zákonodárných
sboru po celém jihu a západe, rozzlobení pestitelé obilí a bavlny
pozadovali, aby vláda rozšírila papírové peníze, tyto „bankovky“,
rovnez známé jako „peníze lidí“, nebo aby peníze monetizovala
(pozn. prekl.: kryla) státním stríbrem, rovnez kvuli zvetšení
mnozství penez v obehu, nebo aby verejné instituce zemedelce v prubehu
vegetacního období dotovaly. S vášní, pro nás tezko predstavitelnou,
nadávali na „zlatý standard“, podle slavné reci demokratického
prezidentského kandidáta Williama Jenningse Bryana, by jiz nemelo být
dovoleno, „krizovat lidstvo na zlatém krízi.“
Pokud by ten zlatý kríz zustal pevne na svém míste, jeden Alabamský
lékar prorokoval, ze by „zmenil americké sedláky v celedíny a
chudinu, rízenou monopoly jako skot ci prasata.“ Jak se blízil den
voleb, populistictí redaktori a recníci varovali pred blízící se
válkou s „financní mocí,“ a mysleli to vázne. „Boj prijde, a uz
aby to bylo!“
Zámerem bylo donutit vládu, aby úmyslne inflovala menu, a zvýšila tak
ceny zemedelských produktu. A duvod? Chteli se dostat ven z more dluhu, ve
kterém se topili. Byl to volání srdce, které se odrázelo a rozléhalo
v srdci zeme a narušovalo stanovené porádky víc nez kterékoli
americké politické dmutí predtím i potom.
Vášni techto populistických farmáru a delníku se ovšem více nez
vyrovnala vášeň jejich neprátel z horních pater ekonomiky a vlády,
pro které byl dluh jiz dlouho spíše cestou k bohatství nez k bíde.
Své neprátele odbývali jako „blázny“ ci „neštastné smolare“ A
ve volbách roku 1896 zvítezili. Bryan byl porazen, zlato pokracovalo v
nelítostném procesu krizování, a celá sociokulturní ekologie byla na
ceste k zániku.
*Návrat dluznického otroctví*
Kdyz populismus zemrel, dluh – jako jiskra politické konfrontace –
zemrela také. Velké reformy éry, která následovala –
„Progesivismus“, „New Deal“, a „Great Society“ - se zabývaly
sociálními nerovnostmi, ekonomickým kolapsem, vykoristováním na
pracovišti, a prehnane velkou mocí korporací v konsolidovaném
prumyslove kapitalistickém systému.
Varovný virbl dluhového otroctví byl urcite stále slyšitelný.
Exekucemi ozebracení farmári se behem Velké hospodárské krize
zmobilizovali a zacali porádat „aukce za penny“, aby vrátili farmy
puvodním rodinám, vešeli podobizny soudcu, a donutili pojištovnu
„Prudential Insurance Company”, nejvetšího pozemkového veritele v
Iowe, k pozastavení exekucí na 37 000 farem (a ta pak presvedcila ješte
pojištovnu „Metropolitan Life Insurance Company“, aby ucinila totéz).
Realitní agent z mesta Kansas byl pri zabavování jedné rodinné farmy
zastrelen a okresní šerif byl zas unesen pri pokusu o vypuzení vdovy z
farmy a její eskortu 10 mil od mesta, a tak dále, a tak dále.
Mestští nájemci a majitelé domu, celící vystehování vytváreli
sousedské skupiny, aby zastavily místního šerifa nebo policii pri
vyhazování rodin z jejich domu a bytu. Nábytek vyhozený na ulici pri
vystehovávání jim sousedi mohli zase vrátit, a také jim dokázali
znovu zapnout plyn a elektrinu. „New Deal zákony“ pro farmy a
financování bydlení pomáhaly stejne bankám jako majitelum domu.
Pravicoví populisté jako katolický knez Otec Karel Coughlin pokracují
ve válce proti zlatému standardu v antisemitsky zabarvených
„tirádách“. Transparenty, podobné tomu nebraskému – „Systém
zidovského bankovnictví“ (s obrím chrestýšem) – bylo mozno videt
az príliš casto.
Ale vek jednoduché kumulace kapitálu, ve kterém dluh a financní sektor
hrál tak strategickou úlohu se chýlil ke konci.
Dnes jsme vstoupili do nové fáze. To, co by mohlo být nazýváno
kapitalistickou zaostalostí a znovuzadluzením se oboje ukázalo jako
hlavní zpusob kumulace kapitálu, a také základním mechanismem
dluhového otroctví. Warren Buffett (jediný ze všech), predpovídá, ze
je pravdepodobnejší, ze se Spojené státy v príštích desetiletích
promení ve „spolecnost pachtýru“, nez „spolecnost vlastníku.“
V naší dobe, se financní sektor obohatil tak, ze za pomoci zadluzování
zhltal produkci prumyslové Ameriky, hladovející sektor verejných zdroju
a ješte zatízil obycejné pracující kazdou myslitelnou formou
spotrebitelských dluhu.
Zadluzenost domácností, která v roce 1952 byla na 36% z celkových
príjmu fyzických osob, se v roce 2006 zvedla na 127%. Dokonce i z
nízkokreditních pujcek chudým se stalo lukrativní podnikání.
Vyuzívat nízkých ratingu chudých lidí a jejich potreby hotovosti, aby
zaplatili mesícní úcty nebo se jednoduše nasytili, ruzné filiálky
„check-cashingu“, pujcky „do výplaty“, daňoví úcetní, a
další odvody zvyšují „mandatorní výdaje“ domácností na 200% ;
300% i víc. Ješte v r. 1970, by znacná cást z nich byla povazována za
nezákonné podle protilichvárských zákonu, které dnes jiz neexistují.
A tito malí veritelé jsou casto svázáni s nejvetšími financníky,
vcetne Citibank, Bank of America, ci American Express.
Kreditní karty se ve svete pracovní nejistoty, klesající státní
podpory a zpomaleného hospodárského rustu zmenily v „plastovou
bezpecnostní sít“, zejména pro starší osoby, mladistvé a rodiny s
nízkými príjmy. Více nez polovina príjmu techto trí skupin pred
zdanením odchází rovnou veritelum. V soucasné dobe je toto naše
„podniková prodejna“ s hlavním sídlem na Wall Street.
Dluh, tento sebekanibalistický systém, nicí tuto zemi a v ohledu
sociálního blahobytu ji neúprosne mení ze zeme rozvinuté v rozvojovou.
Dr. Jekyll a pan Hyde jsou zpátky. Dokázeme si znovu predstavit
politický odpor k dluhovému otroctví?
/Preklad: Jirí Kolda/
/Zdroj: [LINK:
http://www.alternet.org/economy/america-turning-one-big-prison-people-debt]
alternet.org
http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/1649-amerika-se-meni-v-jedno-velke-vezeni-pro-dluzniky
/
↧