-Charles Goodhart a „chybející“ mince prelomových období-
Mezi stoupence chartalismu se hlásí Charles Goodhart, kterého bychom
mohli pokládat za dnešní nejprominentnejší postavu tohoto proudu
(bývalý clen výboru pro menovou politiku Bank of England, profesor na
London School of Economics, autor Goodhartova zákona).
V clánku „The two concepts of money“ z roku 1998 upozorňuje v
rámci tehdejších debat o zavedení jednotné evropské meny na nekteré
implikace, které vyplývají pro tento projekt z chartalistické tak z
„mengerovské“ teorie. Z duvodu zajímavosti (a aktuálnosti) tuto
zálezitost strucne zmíníme spolu s naším názorem na ni, ackoliv není
hlavním tématem této kapitoly.
Z hlediska metalismu nehraje velkou roli a je naprosto prirozené, ze jedna
mena bude obíhat ve více zemích, nebo více men v jedné zemi, pokud
mena je trzním a nikoliv politickým fenoménem. Ideálne je stát oddelen
od hospodárství a penezního obehu a pak státní hranice nemají pro
urcení optimální menové oblasti zádný význam. Podle Goodhartova
názoru ekonomové, kterí mluví o výhodnosti spolecné meny v Eurozóne
a úsporách transakcních nákladu, které její zavedení prinese, byli
príliš ovlivneni metalistickým pohledem[1]. Chartalistický pohled
(podle Goodharta presvedcivejší) naproti tomu implikuje, ze kazdá mena
potrebuje nejakého státního suveréna. Mezi menovou oblastí a území
suverénního státu tak vzdy existuje tesná vazba. A pokud v eurozóne
zustane politická a fiskální moc na úrovni národního státu, kdezto
mena se bude rídit z nadnárodní centrální banky, tak to povede k
napetí a nestabilite.
Samozrejme hlavním výchozím bodem takovýchto analýz by mela být
schopnost rozlišit mezi trzními a politickými penezi. Politické peníze
nutne znamenají monopol na produkci penez udrzovaný státní mocí a ten
pak znamená monopolní zisky z produkce penez (které jdou na necí
úkor). Suverénní státy se mohou být schopny relativne jednoduše
dohodnout, ze budou respektovat a udrzovat jednotný monopol, ale problém
pro ne vetšinou nastává práve ve chvíli, kdy se má urcit, jak by mely
být deleny zisky z tohoto monopolu a na koho budou dopadat ztráty. Pri
ruzné úrovni zadluzení jednotlivých státních suverénu to lze velmi
názorne ilustrovat na tomto klasickém problému: pro vysoce zadluzené
státy by bylo výhodnejší, aby jim uvolnená menová politika a vyšší
míra inflace „pomáhaly“ splácet jejich dluhy. Oproti tomu pro
veritelské zeme by byla výhodnejší tvrdší mena. Pokud mají o menové
politice rozhodovat spolecne, pak není tezké videt to, jak jejich
protichudné zájmy povedou k vázným trenicím.[2] Oddelení a
monetárního rozhodování penez od politiky je pak vzdycky pouhou fikcí.
Oproti tomu v „metalistickém“ systému trzních penez je odloucení
penez od politiky realitou. Zádný stát nemuze ovlivnit budoucí vývoj
hodnoty menové jednotky a pak samozrejme není k takovýmto trenicím
zádný duvod. Címz se vracíme k otázce, jestli taková mena existovala
nebo jestli by mohla existovat.
Goodhart je toho názoru, ze ackoliv nejaký neformální prostredek smeny
se mohl vyvinout i na trhu, tak obecnost a šíri jeho prijímání
zarucuje az vládní pecet. Náklady na správné urcování ryzosti kovu
pri kazdé transakci by byly nepríjemne vysoké a tak je lepší pro
plynulost obchodu mít kov ve standardizovaných jednotkách se zarucenou
ryzostí a teprve to mu dodá tu patricnou „obecnou“ prijímanost
jakozto prostredku smeny. A tuto standardizaci a záruku nezvládne ucinit
nikdo jiný nez vládce (ci vláda), který jednak stanoví míry a váhy a
za druhé jako nejznámejší osoba se zarucí za jejich ryzost. A takto se
z „produkce penez“ stane prirozený vládní monopol.
K tomu Goodhart dodává dva duvody:
„Zaprvé, mincovna musí mít zásobu drahých kovu. Tudíz bude
pritahovat zlodeje a loupezníky. Vyzaduje ochranu a ochránce (který má
dostatek síly udrzet právo a porádek v ekonomickém systému).
Zadruhé, náklady na identifikaci skutecné hodnoty (kvality) kovu vcetne
vyrazených mincí vedou k casové nekonzistenci. Provozovatel mincovny
musí hlásat, ze jeho kvalita bude dodrzena naveky, ale v praxi je vzdy v
pokušení znehodnotit menu a získat tak okamzité a rychlé zisky. Olson
popsal, jak ustavení stabilních dynastických rezimu snízilo casovou
nekonzistenci vládcu.“
Pokud se zamyslíme nad tím, ze s významnejšími cástkami pracovali i
soukromí zlatníci a bankéri, a ze popsaná „casová nekonzistence“
(mohli bychom ríci nutkání k podvodu) je ve skutecnosti prítomná pri
výrobe cehokoliv, kde si kvalitu nemohou zákazníci pri nákupu snadno
overit (napríklad veškerých kovových nástroju), tak nám tyto dva
argumenty neznejí nijak presvedcive. Kazdý kovár ve staroveku se mohl
pokusit podvést své zákazníky dodáním nástroju, zbraní nebo brnení
vyrobených z kovu nizší kvality, nez byla deklarovaná. Stejne tak
kazdý zlatník vyrábející šperky a klenoty. Presto se tato remesla
nestala vládním monopolem. Zdá se, ze na ochranu zákazníku dostacovaly
bezné mechanismy – potreba udrzet si dobrou povest, konkurence,
morální a zákonné odsouzení podvodu.
Z našeho úhlu pohledu také Goodhart zameňuje výrobu penez a výrobu
mincí. Toto je v urcité míre rozšírený predsudek, který se
implicitne udrzuje napríklad v numismatické terminologii. Z definice je
pro numismatika mince jen ten kousek kovu, který byl rádne státem
oznacen. Podobné kousky kovu, které by byly oznaceny soukromou znackou,
se za mince nepokládají. Pak jsme opet u oné kruhové definice, ke
které chartalisté obvykle sklouznou.
Vyjdeme –li ze širšího pohledu na fenomén trzních penez, tak tyto
peníze nevznikají v mincovne. Vznikají pri tezbe penezního kovu
(respektive pri výrobe toho statku, který jako peníze slouzí) a pokud
má kov do mincoven prístup v neomezeném mnozství, tak jeho zmincování
predstavuje jen jednu z technických operací, která není o nic
významnejší, nez je rozemletí rudy a vylouhování zlata z horniny. A
pokud vedle sebe existuje více relativne malých státu, které vyrábejí
mince a zároveň príliš neomezují pohyb drahých kovu (jako tomu bylo v
urcitých dobách na italském poloostrove nebo ve Svaté ríši rímské),
pak není významná ani otázka razebného (seignorage), protoze v takové
vzájemné konkurenci bude moznost monarchu ho zvyšovat velmi omezená.
Ale ani tam, kde takové predpoklady nejsou splneny, mají peníze ve forme
státních mincí svoje substituty. Jak o tom píše Benjamin Anderson:
„Tvrzení, ze veškerá hodnota penez je odvozená od jejich kovového
obsahu, je nejblíze pravde v situaci, kdy existuje volná razba penez a
zároveň není zádná právní prekázka pretavovat mince zpátky na kov
pro jiná vyuzití. Kdyz je volná razba prerušena, tak konkrétní
sluzby, které mohou vykonávat pouze peníze – nebo lépe receno, které
peníze mohou vykonávat lépe – mohou snadno vést k aziu mincí oproti
nerazenému kovu. Samotný fakt, ze mince mají urcitou známou a overenou
ryzost, má jisté následky. Pri vetších transakcích mohou poslouzit
cihly a slitky overené duveryhodnými zlatníky, ale pro menší transakce
nejde mince snadno nahradit. Vyšší prémium na drobnejší mince muze
mít svuj puvod v jejich samotném penezním uzití. Pokud jsou vzácné ve
srovnání s objemem obchodu, tak toto prémium muze být ješte vetší.
Ovšem toto prémium nemuze dosáhnout nekonecné výše a ani se nemení
presne neprímo úmerne s mnozstvím. Pokud je prémium príliš velké,
lidé zacnou pouzívat pro transakce i nerazený kov – tak, jako tomu
bylo v naší zemi behem období greenbacku. Výhody mincí nejsou
absolutní. Mince jsou zkrátka vhodnejší pro radu úcelu nez jiné veci.
Prémium je vzdy shora omezeno mozností substitutu. Dále ho omezuje fakt,
ze príliš vysoké prémium budí neduveru, která toto prémium
nicí.“
I kdybychom pripustili, ze mincování menového kovu je cinnost, kterou
muze v pozadovaném rozsahu zvládnout jedine stát nebo nekdo s oporou
státního monopolu, z našeho pohledu to neznamená, ze by stát mel
monopol na peníze, nebo ze by dokonce byl puvodcem penez. A je vubec
pravdou to, ze by stát byl puvodcem mincování a jedinou institucí
schopnou výroby mincí? Podívejme se, jaké argumenty k tomu Goodhart
uvádí:
„Jen málo vynálezu vzešlo od vládních teles (mozná s výjimkou
oboru vojenství). Tak tomu bylo i v peneznictví. Rozvoj metalurgie i
vynález bankovek, v Cíne a na západe, byly dílem soukromého sektoru.
Ale puvodní role penez jako platebních prostredku na pokuty, pri
nábozenských prílezitostech nebo placení za nevesty (která
pravdepodobne predchází roli penez jako prostredku smeny) a jejich role v
udrzování fiskální základny vlády, znamená, ze penezní proces, tedy
garance ryzosti a stanovení hmotnosti mince, byl od pocátku pilírem
suverénního státu… Ackoliv se zdá nápad a technický proces
mincování jako neco, co by se dalo provozovat v rámci soukromého
sektoru jako je tomu u jiných kovozpracujících procesu, v praxi bylo
mincovnictví ve velké vetšine prípadu operací vládního sektoru.“
Goodhart k tomu v poznámce uvádí výňatek ze zákona vydaného králem
Ethelredem II v roce 1002: „And let no man have a minter but the
King.“ Ovšem to, ze si vládní sektor násilne zmonopolizoval nejakou
cinnost, ješte není dukazem toho, ze by jí soukromý sektor nezvládl. A
ze šlo ze strany vlády o násilnou monopolizaci, to se muzeme docíst o
nekolik rádek dále i ve stejném Ethelredove zákone: „Minters who work
in woods and like places shall forfeit their lives, unless the King pardon
them.“ Mincování bylo prevázne státní aktivitou, protoze zkrátka
stát (panovník) veškerou obdobnou soukromou aktivitu zakázal.
Bylo mincování vynalezeno nekým ze státní byrokratické správy? I
sám Goodhart v poznámkách pripouští , ze o tomto bode existují
pochybnosti. Uvádí, ze podle výzkumu Priceho , byly nejrannejší
elektronové mince pravdepodobne razeny soukrome. Stejné pochybnosti
vyslovil i Thomas J. Figueira: „Je nejisté, jestli to byl nekdo s
politickou autoritou jednající za svou komunitu, nebo jednotlivec
jednající sám za sebe, kdo první prišel s myšlenkou mincování.“
Pokud tedy muzeme pochybovat o tom, ze se mincování jako státní
aktivita jiz zrodilo, není pravda alespoň to, ze od jistého rozsahu je
státní úcast na mincování nevyhnutelná. Goodhart k tomuto pohledu
pridává následující historické ilustrace.
„Kdyz barbari dobyli Rím, silná vláda se rozpadla. Jak u vlády, tak u
mincování se projevila dezintegrace do menších slabších jednotek…
Se slabšími a vratkými vládami se staly slabší i jejich meny, byly
casteji znehodnocovány a méne prijímány v obchodních vztazích mezi
jednotlivými mocenskými centry. Vetšina obchodních vztahu se vrátila
na úroveň barteru. Tento úpadek zastavili az Karel Veliký a jeho
následník, Ludvík Pobozný.
Pouze tehdy, kdyz nastoupila silná a stabilní vláda, mohly autority
nabídnout jak dostatecne dlouhý casový horizont, tak nezbytnou kontrolu
pro provádení vysoce kvalitního mincování…
Z C [chartalistického] úhlu pohledu oslabení nebo kolaps silné vlády
vede k zastavení ci úpadku mincování a návratu k barteru. Z M
[mengerovského] úhlu pohledu, jakmile se soukromý sektor dostane do
penezní rovnováhy, tedy snízí transakcní náklady na minimum, není v
modelu zádný mechanismus, který by vedl zpátky k barteru… Napríklad
v Japonsku se jako prostredek smeny poté, co vláda prestala razit mince v
roce 958, pouzívaly látky a rýze. Penezní obeh ustal a ekonomika se
vrátila zpet k barteru.) “
Nez se pustíme do rozboru techto historických ilustrací, zastavíme se
na chvíli u onoho výkladu, co ríká mengerovská teorie, protoze tato
námitka bývá obecne vztáhnuta i na celou neoklasickou teorii. Její
odpurci jí prisuzují tuto extrémní staticnost a plochost – jakmile je
dosazeno nejaké rovnováhy, tak jak je mozné, ze se znovu a znovu
dostáváme do nerovnováhy? A kdyz podle teorie fungují trhy hladce, tak
jak to, ze v praxi vidíme všechny problémy a nedokonalosti, které
vidíme? Nezustávají ekonomové díky svým teoriím k temto problémum
slepí?
Podle našeho názoru odpoved na takovou obecnou námitku spocívá ve
faktu, ze abychom umeli posoudit duvody, kvuli kterým nejaký systém
nefunguje, musíme mít nejprve predstavu, jak by vypadal, kdyby ideálne
fungoval. A tuto predstavu nám nabízí práve abstraktní teorie, která
nejprve vyjde z urcité zjednodušující predstavy ekonomiky bez existence
státních (a jiných externích) zásahu, abychom pak na jejím základe
umeli posoudit to, jakým smerem tyto zásahy ekonomiku posunou. Jak to v
souvislosti s centrálním penezním monopolem vyjádril George Selgin:
„Napríklad v prednáškách o mezinárodním obchode se vzdy zacíná s
tím, jaké by byly implikace volného obchodu. Navzdory tomu, ze na svete
nikdy neexistoval dokonale volný obchod a pravdepodobne ani existovat
nebude. Všichni ale rozumíme tomu, ze dopady celních tarifu a dalších
druhu státních zásahu do volného pohybu zbozí mohou být patricne
zvázeny jen pri porovnání s alternativou volného obchodu. A nikdo, kdo
neprostudoval tuto alternativu, nemuze ocekávat, ze jeho prohlášení o
prínosech protekcionismu budou brána vázne. Na druhé strane na
prednáškách o monetární ekonomii je prítomnost monetárního
centrálního plánovace od pocátku predkládána jako daná vec a
alternative „volného obchodu v penezích a bankovnictví“ není
venována zádná pozornost.“
Goodhartuv argument by se dal parafrázovat a prenést na mezinárodní
obchod napríklad takto: Podle klasické (a neoklasické teorie) se bude
díky výhodám mezinárodní delby práce objem mezinárodního obchodu
zvyšovat a v té teorii samé není nic, co by vysvetlilo pokles nebo
nejakou retardaci. Presto po roce 1929 muzeme videt pokles mezinárodního
obchodu az na úroveň roku 1913 (nemluve uz o stavu behem Svetových
válek).
Pokud je spolecnost stizena nejakou zjevnou katastrofou (invazí barbaru),
nepotrebujeme sofistikované teorie k vysvetlení toho, ze její instituce
zazijí úpadek – a to vcetne penezní instituce. Mengerovská teorie
tedy nevysvetluje neco, co vysvetlení ve skutecnosti nepotrebuje a
Goodhartova námitka je lichá.
Navíc Goodhartuv historický príbeh lze prevyprávet jinak. Úpadek
peneznictví v Rímské ríši nenastal az v jejím záveru, ale práve na
samém vrcholu její moci a centralizace. První príznaky tohoto úpadku
byly videt uz za císare Nerona a vyvrcholily pak pri prechodu od
Principátu k Dominátu. Viz. Napr.: „Pokles obsahu stríbra se od doby
Neronovy reformy nezastavil… Za vlády Antonia Pia obsahoval denár
ješte 80% stríbra… K výraznému zlomu došlo na prelomu 2. a 3.
století, kdy tehdejší denáry mely jiz pod 60% stríbra. Pres Caracalluv
pokus ozdravit rímskou menu, kdy denár mel ryzost asi 60,2% stríbra a
nove zavedený dvoudenár (antoninianus) asi 58,9% stríbra, nebylo jiz
mozné rozvrat penezního hospodárství zastavit. Denár nakonec po
polovine 3. století zmizel z obehu a tehdejší antoninianus byl vlastne
jen postríbrenou mincí z ménehodnotného kovu o obsahu 3-5% stríbra.“
Inflace rímské meny, (kterou lze mozná v tehdejších pomerech oznacit
az za hyperinflaci) byla pravdepodobne jednou z prícin (nebo alespoň
výrazným doprovodným jevem) úpadku Rímské ríše dlouho pred jejím
definitivním zánikem. Hyperinflace vedla k velmi slavnému pokusu císare
Diokleciána regulovat rostoucí ceny ediktem stanovujícím jejich
maximální výši.
Není tezké pochopit, ze peneznímu systému trvalo nejakou dobu, nez se z
hyperinflace vzpamatoval – zvlášte kdyz došlo k celkovému rozkladu
spolecenských struktur a dálkového obchodu a tak nebyl jednotný
standard zapotrebí. Cekalo se ale skutecne s obnovou mincovního
hospodárství az do doby Karla Velikého? I o tom máme oprávnené duvody
pochybovat.
Muzeme pomerne dobre usuzovat ze situace v Merovejské Galii.
Mitchell-Innes, který je v urcitých kruzích chartalistických teoretiku
velmi populární, a jehoz úverovou teorii penez budeme dukladne
rozebírat v další kapitole, napsal: „Ve skutecnosti po celé toto
období (457-751 n.l.) existovala naprostá svoboda vydávat mince bez
jakékoliv formy úredního dohledu. Po celou tuto dobu neexistoval jediný
zákon týkající se meny, a presto nevíme o zádných zmatcích
pocházejících z této svobody.“
Práve z této doby a z tohoto prostoru se zachovalo mnozství mincí,
které dokládají, ze se razilo v desítkách místních mincoven, obcas
podle rímských vzoru a nesoucí jména lidí, z nichz jen málo bylo
známými vladari.[3] Je pravdou, ze „silný“ vladar Karel Veliký se
vydal cestou standardizace a unifikace mincovní produkce (a jeho systém,
který imitoval systém rímských nominálu, kdy se základní mincí stal
opet stríbrný denár, byl mustrem pro mincovní systémy stredoveké
Evropy), aby tak symbolicky navázal na tradici Rímských císaru. Jestli
tato centralizace byla pro celkovou kvalitu penezního systému lepší a
prospešnejší nez predchozí decentralizovaná produkce zustává podle
našeho názoru otázkou, na kterou nelze jednoznacne odpovedet.[4]
O tom, co se presne odehrálo behem „temného období“ po rozpadu
Západorímské ríše pravdepodobne nikdy nebudeme vedet nic lepšího,
nez co lze vydedukovat z velmi útrzkovitých informací a archeologických
nálezu. Ovšem i kdyby existovaly dukazy, ze soukromá iniciativa nebyla v
tomto období schopna adekvátne nahradit centralizované státní
mincování, ješte to neznamená, ze soukromé podnikání je v této
oblasti odsouzeno k nezdaru za všech okolností. Existují tedy
historické príklady úspešného soukromého mincování? Ano, muzeme
uvést dva.
Jedním je období mezi lety 1775-1821 ve Velké Británii. Zde byl
závazný nedostatek drobných mincí[5] vyrešen rozmachem soukromého
podnikání v jejich produkci. Penezní substituty v podobe drobných
mincí byly emitovány radou soukromých spolecností a osob a úspešne
radu desetiletí vyplňovaly na trhu mezeru ponechanou britskou Roayal
Mint. V tomto prípade lze mluvit o obdobe bankovního podnikání, kdy
penezní substituty nemají formu papírových bankovek ci úcetních
záznamu, ale kovových kolecek, na kterých je vyrazen obdobný slib, jako
bývá na bankovkách – ze na pozádání budou vymeneny za standardní
peníze. Royal Mint si zárlive ohlídala své privilegium razby
standardních mincí starými (v podstate stredovekými) metodami oproti
konkurenci moderních parou pohánených soukromých mincoven a nakonec v
roce 1821 prolobovala kompletní zákaz techto soukromých aktivit (v
rámci zákona, kterým byl v Británii obnoven zlatý standard).[6] Ovšem
napríklad v Kanade byly penezní substituty ve forme mincí, vydávané
tamejšími bankami, bezne k videní minimálne do poloviny devatenáctého
století.
Takovéto vydávání penezních substitutu se ovšem v podstate neliší
od emisí substitutu v podobe bankovek nebo bezných úctu, coz (to druhé)
konec koncu delají soukromé spolecnosti dodnes. Stejne tak na podobném
principu dnes fungují ruzné lokální meny, stravenky ci poukázky do
obchodu a to, ze nemají podobu kovových zetonu s mincovním designem je
spíše technický rozdíl, který nemá vliv na ekonomickou podstatu.
Ovšem druhá historická epizoda, kterou si uvedeme, je dokladem, ze
soukromé podnikání se uplatnilo i pri výrobe plnohodnotných
standardních mincí.
Pri vypuknutí Kalifornské zlaté horecky na konci ctyricátých let
devatenáctého století neexistoval na západ od Mississippi v podstate
zádný vládní úrad, který by mel moznost neco dozorovat. Nove
vytezené zlato by bylo nutné zasílat ke zmincování az do Filadelfie.
Behem roku 1849 tak vznikla rada soukromých firem, které nabízeli
tezarum mincovní sluzby prímo v Kalifornii. Prezident Millard Fillmore
mluvil o potrebe zalozit západní pobocku státní mincovny uz v roce
1850, ale tato zacala, v dusledku politických tahanic, fungovat az od roku
1854. V mezidobí byli tezari odkázáni výhradne na sluzby soukromých
mincoven, které produkovaly mince se stejným hmotnostním standardem,
jako byly tehdejší oficiální mince USA. Posléze pak i se svým
vlastním designem a mincovními znackami jednotlivých spolecností, jako
byly Baldwin A Co, Massatchusets A California Co, Moffat A Co, atd. Pobocka
státní mincovny v San Francisku vznikla práve transformací Moffat A Co,
na kterou se obrátily vládní autority s prosbou, aby se ujala výroby
oficiálních mincí. Príbeh Moffat A Co nám muze detailneji ilustrovat
podobu soukromého podnikání v mincovnictví, stejne jako boje, které
proti nemu vláda vedla. Takto ho popisuje Donald Kagin:[7]
„První inzerát Moffat A Co. se objevil v kalifornských novinách 21.
cervna 1849. Tento inzertát obsahuje nekolik doporucení. Jedno z nich, od
Beebee, Ludlow A Co., nejvetšího obchodníka s drahými kovy v USA,
který srovnává schopnosti Moffat A Co. s londýnskou mincovnou. Druhé
doporucení, podepsané nekolika prominentními obchodníky, zmiňuje
Moffatovu výjimecnou zrucnost ve zpracování kovu a osobní poctivost.“
Zdá se, ze Moffat dobre chápal nutnost vybudovat si dobrou reputaci. A
jak uvidíme dále, také své povesti plne dostál.
V prvním inzerátu se o Moffat A Co. ješte nepíše jako o mincovne,
ackoli pravdepodobne zacala vydávat své slavné ctvercové ingoty brzy
poté, co zahájila provoz. Jako odpoved na akutní potrebu mincí
vyrábela Moffat A Co. tyto ingoty, s nominálními hodnotami od 9,43
dolaru az po 264 dolaru po dobu asi dvou mesícu, nez se pustila do výroby
mincí… Na techto ingotech byla rucne vyrazena ryzost kovu, hmotnost v
gránech a hmotnost v dolarech a centech. Tyto první ingoty byly jen
pretavenou hrubou surovinou, [v mnozstvích, v jakých byla jednotlivými
tezari do podniku prinášena] a príliš se tedy nehodily jako obecný
prostredek smeny…
Úrední vládní zkoušky techto ingotu potvrdily, ze mely obvykle
vyšší obsah zlata, nez kolik na nich bylo vyrazeno, a to v prumeru o
ctvrt gránu na unci. Tyto ingoty byly vydávány do zacátku cervence,
kdy do Kalifornie dorazil George Albrecht Ferdinand Kuner a okamzite
nastoupil u Moffat A Co. jako hlavní rytec, jehoz úkolem bylo navrhnout
10 dolarovou obeznou minci…
Kunerem navrzené kusy byly velmi podobné oficiálním „orlum“
Spojených státu a razené ve velmi vysoké kvalite. Brzy poté byla
vydána petidolarová mince a v roce 1850 pak další emise ve stejných
nominálech a se stejným designem.
Vrchní prezkušovatel (assayer) U.S. mincovny J. R. Eckfeld odhadl
prumernou hodnotu Moffatovy desetidolarové mince na 9,98 dolaru bez
pridané stríbrné prímesi. [Prakticky tedy byla stejná jako oficiální
zlatá desetidolarovka. Kalifornské zlaté mince se obvykle razily s
vyšším obsahem stríbra – jejich ryzost byla 88% oproti vládním
90%.] Protoze Moffat A Co. nabízela zpetnou výmenu svých vlastních
mincí za stríbro v jejich nominální hodnote, tak se firma tešila
príznivé povesti a její mince byly široce prijímány. Byla také
jednou ze dvou firem, (ta druhá byla Norris, Gregg A Norris), která
prezila první rok tohoto podnikání.
Na zacátku roku 1850 se objevila první vlna agitace proti soukromému
mincování. Kalifornským legislativcum byl predlozen návrh zákona z
dílny senátora S. E. Woodwortha, který mel soukromé mincovny postavit
na roveň padelatelum. Noviny Alta California pretiskly návrh tohoto
zákona spolu s pochvalným úvodníkem. Ten mimo jiné poukazoval na to,
ze soukromé mince nelze pouzít na placení cel a poštovních poplatku.
Moffatova velmi presvedcivá odpoved se v novinách objevila príštího
dne. V ní pripomíná legislativcum a novinárum, ze pan Bechtler[8] z
Rutherfordtonu v Severní Karolíne vyrazil soukrome zlatých mincí asi za
dva miliony dolaru, ackoliv se nachází jen asi osmdesát mil od
nejblizší pobocky státní mincovny v Charlotte. Ústava sice zakazuje
razit vlastní mince jednotlivým státum, ale neexistuje zákon, který by
to zakazoval jednotlivcum. A nakonec dává svou hlavu na špalek za to, ze
zádná osoba nebyla jeho spolecností ošizena o jediný cent. Kdokoliv,
kdo jeho mince dá do tavby U.S. mincovny ve Filadelfii, bude mít zisk a
nikoliv ztrátu.“
Jak je videt z této odpovedi, muzeme mít podezrení, ze tazení proti
soukromým mincovnám bylo, jako v mnoha jiných prípadech podobných
regulacních kampaní, dílem hysterie médií a politiku a nikoliv
promyšlenou reakcí na skutecný problém.
„Puvodní legislativa byla nahrazena kompromisním zákonem prijatým 10.
dubna 1950. Tento zákon zakazoval soukromou razbu mincí lehcích nez
ctyri unce. Jasným zámerem tedy bylo omezit soukromé mincování,
protoze ctyruncový kus zlata (tehdejších cca 64 dolaru) by byl príliš
velký pro vetšinu transakcí. A všechna potreba kusu techto velkých
denominací mohla být jednoduše uspokojena na puncovním úradu
Spojených státu, který práve v dubnu otevrel v San Franciscu svojí
pobocku. Ovšem zákon nesplnil svuj úcel a nebyl ani nikdy vázne
vynucován, protoze stále existovala potreba razit menší nominály (tj.
2,5 dolaru, 5 dolaru, 10 dolaru a 20 dolaru), kterou dokázaly uspokojit
pouze soukromé mincovny.“
V podstate tedy došlo k tomu, ze díky prijetí tohoto zákona bylo
zastaveno mincování v tech nejvetších mincovnách s nejlepší
povestí, ale mincování volne pokracovalo v „ilegalite“ po všech
malých kulnách a dílnickách.
„Moffatova mincovna [která byla nejvetší a nejvíce na ocích]
ukoncila mincování emisí roku 1850 a dále se venovala jen tavbe a
puncování, ovšem s jednou významnou výjimkou. K té došlo v roce 1852
a události okolo této emise stojí za zaznamenání…
Na místo nahrazení ruzných soukrome razených denominací stejnými
oficiálními mincemi, puncovní úrad razil pouze 50$ kusy, jedinou
denominaci, kterou byl oprávnen vydávat. Úcinek takové krátkozraké
politiky se neprojevil hned, ale brzo nebylo v obehu videt nic jiného, nez
tyto 50$ obry.
Uz v breznu 1851 Moffat A Co. zádali ministra financí Thomase Corwina o
oficiální povolení vydávat 10 a 20 dolarové kusy. To jim nebylo
poskytnuto. Na konci roku uz byly nepríjemnosti spojené s nedostatkem
nizších nominálu takové, ze vetšina obchodníku prijímala velké 50$
mince s diskontem více nez tri procenta. V novinách vycházely úvodníky
o tom, jak jsou velké nominály zátezí pro trh.
Zamestnanec puncovního úradu Augustus Humbert psal v prosinci ministru
Corwinovi, ze bankéri jsou nuceni platit vysoké prémium za mince
menších nominálu a pokud se brzy neco nepodnikne, dojde pravdepodobne
opet k rozšírení soukromých mincoven. Prezíravý postup vlády popudil
obchodníky ze San Francisca natolik, ze se v lednu 1852 šedesát z nich
obrátilo na Moffat A Co. s peticí zádající, aby spolecnost opet zacala
razit mince nizších denominací. Firma odpovedela o dva dny pozdeji, ze s
razbou mincí dosud cekala na oficiální povolení ministerstva financí,
ale protoze je nyní potreba tak akutní, splní prání obchodníku bez
ohledu na názor vlády. O týden poté zacala vydávat nové 10$ mince,
které byly verejností velmi vrele privítány. Moffat A Co. své
jednání zaštítila právním názorem advokáta J. H. Mudda a
kalifornského výbercího cel Kinga. Tento text byl zaslán ministerstvu
financí.“
Vývoj po nekolika letech dospel k tomu, ze Moffat A Co. „povýšil“ na
oficiální pobocku státní mincovny. Kongres byl po tuto dobu zaseklý v
typické politické hre. Po návrhu na zalození pobocky mincovny v San
Francisku vystoupili delegáti New Yorku, ze by chteli mít svojí vlastní
mincovní pobocku. Proti tomuto spojenému návrhu pak bojovala mocná
delegace Pensylvánie, která se obávala, ze by Filadelfská mincovna
prišla o své výsadní postavení.
Mezi tím se v roce 1852 rozmohla soukromá razba mincí v Kalifornii s
novou silou, kdy se zacaly razit i malé zlomkové nominály – 1 dolary,
puldolary a ctvrtdolary, které nemely svuj oficiální predobraz v
zákonné nominální soustave. Je známo více nez 450 variant techto
drobnejších mincí s datováním mezi lety 1852 az 1882. Vetšina je
anonymních, nebo jsou oznaceny pouze iniciálami, ale podrobným výzkumem
se vetšinu z nich podarilo priradit k zlatnickým dílnám pusobícím v
Kalifornii a Kansasu. V penezním obehu byly tyto mince pravdepodobne
predevším mezi lety 1852-1856 a pozdeji byly vyrábeny uz jen jako
tretky, suvenýry a sberatelské kuriozity (tyto pozdejší razby se
vetšinou dochovaly v perfektním stavu a obsahují mnohem méne zlata, nez
by byla jejich nominální hodnota).
Soukromá razba byla zakázána zákonem 8. cervna 1864[9] v reakci na
její rozšírení behem Obcanské války, kdy byly soukrome razeny
predevším nedostatkové mince drobných nominálu (centy a dvoucenty).
Definitivní tecku za výrobou kalifornských zlatých mincí ucinilo
tazení plukovníka Henryho Finnegasse, šéfa Tajné sluzby Spojených
státu v okrsku San Francisco v roce 1883. (Plukovník Finnegass obešel
obchody kalifornských zlatníku a zabavil zbozí tem, u kterých tyto
mince našel vystaveny ve výloze.)
-Charles Goodhart a základní ideologický pohled-
Snad tato ponekud delší odbocka poslouzila k tomu, aby si ctenár nyní
dokázal alespoň predstavit moznosti soukromého mincování. Z našeho
úhlu pohledu nenacházíme na celém procesu výroby penez (tezby, tavby a
mincování) nic, co by nás opravňovalo prohlásit, ze nekterý jeho
aspekt musí být výlucne státní aktivitou. Chápeme ovšem, proc
nekterí lidé tento pohled sdílet nebudou a sám Goodhart onen duvod ve
svém clánku popsal s velkou uprímností:
„Vycházím z prijímaného predpokladu, ze zavedení práva a porádku
zahrnuje a vyzaduje existenci vládní struktury. Jiní, jako napríklad
Benson, tento predpoklad neprijímají. Tohle je vskutku onen zásadní
bod. Pokud zákon a porádek, vynucování kontraktu a celá
infrastruktura, na které fungování trhu (a penez) stojí, muze být
skutecne nezávislou na vládních strukturách našich spolecností, pak
má mengerovský prístup daleko pevnejší základy – o to více, pokud
jsou vlády ve skutecnosti neprátelské k této nezbytné infrastrukture.
Me se ale koncept existence práva a porádku nezávislého na vláde jeví
jen jako anarchistické zbozné prání.“
Zde bychom se mohli navrátit k citátu Herberta Spencera, kterým jsme
uvedli tuto kapitolu. Je jasné, ze tento zásadní problém základního
ideologického pohledu je mnohem širší, nez abychom ho dokázali
vyrešit na omezeném prostoru a tak se musíme nutne omezit pouze na
nekolik poznámek.
Zádný clovek se pravdepodobne nedokáze na historická fakta podívat
zcela bez predsudku a bez nejaké teorie, která temto faktum dává smysl.
Lidské myšlení velmi jednoduše podléhá klamu narativity – z
historických událostí si vystaví príbeh, v nemz tato fakta a události
do sebe nejakým zpusobem zapadnou jako príciny a následky. Tak tomu je
jak s Goodhartovým príbehem o úpadku vlády a mincování, tak s naším
príbehem o kalifornském mincování a o Rímské hyperinflaci. Nesnazíme
se zde predstírat, ze ty naše príbehy jsou onou konecnou a objektivní
historickou pravdou, ke které nakonec dojdou všichni nezaujatí
výzkumníci. Chceme ukázat, ze i s mengerovskou teorií lze vyprávet
historii minimálne stejne dobre a stejne presvedcive, jako jí vyprávejí
Goodhard nebo Hudson. Veríme tomu, ze pravdivosti nebo mylnost urcitého
prístupu lze rozhodnout spíše na základe prozkoumání logické
koherence teoretického jádra, nez na základe pusobivosti príbehu z
dávných nebo novejších dejin.
Narativite se nelze vyhnout (hlavne pokud píšeme prímo o historii), ale
poctivé je ctenárum sdelit jednak z jakého vycházíme úhlu pohledu
(alespoň tak, jak to ucinil Goodhart) a pak také to, ze existují i jiné
mozné interpretace. A pokud se snazíme nejak zkonfrontovat jejich
verohodnost (jako v této práci), standardem by mel být pokus o co
nejpríznivejší interpretaci cizích tvrzení, protoze kritika karikatury
na místo skutecné doktríny je az príliš castým nešvarem. Jak rekl
Karl Knies: „Ten, kdo chce vítezit na poli vedeckého výzkumu, se musí
se svými vyzyvateli utkávat, kdyz jsou plne vyzbrojeni a ve veškeré
své síle.“ Pokud se budeme uprímne a intelektuálne poctive
konfrontovat s opacnými názory, nez jsou naše, tak se nám snad podarí
alespoň nahradit méne presnou sadu historických predsudku sadou
presnejší. Jak jsme v tomto úkolu obstáli necháme na ctenárove
posouzení.
--------------------
1) Z ekonomu, hlásících se k Rakouské škole, se v tomto smyslu
vyjadruje predevším Jesus Huerta de Soto, (viz.
https://mises.org/daily/6069/An-Austrian-Defense-of-the-Euro ), který
zavedení Eura chválí za zpretrhání linky mezi státem a národní
menou (coz by ovšem podle neho melo být jen prvním krokem k celkové
depolitizaci penez). Podle Ch. Goodharda je celá „teorie optimálních
menových zón Mundella, Mc.Kinnona a Kenena pouze prirozeným
rozšírením metalistické teorie na geografické prostredí“. (Two
concepts of money, str. 409).
2) Více o této problematice viz. Philipp Bagus, The Tragedy of Euro,
(Auburn, Al.: Ludwig von Mises Institute, 2010) ISBN: 978-1-61016-118-3.
Problém zemí sdruzených v menové unii s politickou menou je v podstate
analogií problému rízené meny v jednom státu, který popsal Ludwig von
Mises a dal by se shrnout následujícím zpusobem. Jakmile lze s vývojem
hodnoty menové jednotky manipulovat, tak na tom nekteré zájmové skupiny
mohou vydelat a jiné prodelávají. Exportéri a dluzníci mohou
vydelávat na „zlevnení meny“, importéri a veritelé na „zdrazení
meny“ atd. Pak nastává stretávání mezi temito zájmovými skupinami
v rámci politického boje, který má víteze a porazené a jehoz
výsledkem nebývá nejaké „obecné dobro“ nebo stav, který by byl
nejrozumnejším kompromisem mezi všemi dotcenými zájmy. Obvykle v
rámci národních státu vítezí politika „levnejších penez“,
protoze ta prináší krátkodobé a koncentrovanejší zisky mocnejším
zájmovým skupinám a je v lepším souladu s obecne sdílenými
merkantilistickými predstavami o „podpore vývozu“. Menová unie tento
stret zájmu posunula o jednu úroveň výše a prozatím zustává
otevrenou otázkou, jestli se porazení státní suverénové se svou
porázkou smírí, pokud mají moznost menovou unii opustit. K tomu pribyly
další specifické evropské problémy, které jsou dány ruznou mírou
cenových strnulostí na jednotlivých národních trzích (predevším na
pracovním trhu a na „jizním krídle“ Eurozóny). Stejne
problematickou se ukázala i konvergence úrokových mer.
3) Viz. Alan M. Stahl, „A Numerical Taxonomy of Merovigian Coins,“
Computers and the Humanities, Vol. 12. No. ½, 1978. „Na mincích z
Merovejské Galie se objevují názvy stovek mest z celého království a
tisícu mincmistru, z nichz jen jeden muze být spolehlive identifikován.
Jen málo mincí [z tohoto období] nese jméno vladare nebo nejaký jiný
znak, podle nehoz by se dala identifikovat doba jejich razby.”
4) Nálezy merovejských mincí je pomerne obtízné s jistotou casove
zaradit, nebo priradit jim nejaké konkrétní místo vzniku, práve kvuli
„anarchii“ v mincovních obrazech, která tehdy panovala. Obecne se
soudí (viz. napr. Alan M. Stahl, The Merovingian Coinage of the Region of
Metz), ze jejich ryzost postupne klesala, protoze nove tezeného zlata bylo
málo a mincovny predevším recyklovaly starší mincovní materiál.
Pokud nebyla pevne daná (nejakými úredními ci královskými výnosy)
soustava mincovních nominálu, nemusel pokles ryzosti nutne znamenat
podvodné rozkládání mincovního systému. Jestlize neexistovalo
zákonné donucení lidí brát mince pri smene, tak výroba mincí s
nizším obsahem zlata (které se mincovním obrazem lišily od
predchozích sérií) mohla být prirozenou reakcí na nárust poptávky po
drobnejším obezivu, prípadne na rostoucí cenu drahých kovu a jejím
cílem nebylo uzivatele penez nijak ošálit. Oproti tomu v Rímském
císarství byl pevne stanovený systém nominálu a zároveň zákonná
povinnost prijímat pri smene mince s císarovým portrétem. Tak mela
státní pokladna zajištenu moznost systematicky se zlehcováním mincí
obohacovat.
5) Proc zásobování trhu drobnými mincemi bylo po staletí závazným
problémem rozebírají Thomas J. Sargent a François R. Velde v knize The
Big Problem of Small Change (New Jersey: Princeton University Press, 2002.
ISBN: 0-691-02932-6). Tento problém souvisel predevším s fungováním
monopolních královských mincoven, které mely razebné stanovené jako
urcité procento z hmotnosti kovu, který jim byl dodán. Pri výrobe
mincí napríklad z libry stríbra tak byl jejich príjem stejný, at uz
razily velké nebo malé nominály. Ovšem náklady na razbu mnoha
menších mincí byly podstatne vyšší nez náklady na razbu nekolika
velkých mincí. Proto existovala v královských mincovnách pochopitelná
neochota malé nominály razit. Obchodníci pak velké stríbrné mince
rozrezávali na pulky nebo ctvrtiny, aby získali vhodnejší velikosti.
6) Tuto epizodu britských monetárních dejin detailne popisuje George
Selgin, Good Money: Birmingham Button Makers, the Royal Mint, and the
Beginnings of Modern Coinage, 1775-1821 (Oakland, CA.: The Independent
Institute, 2009. ISBN: 978-1-59813-043-0.)
7) Donald H. Kagin, Private Gold Coins and Patterns of the United States,
(New York: Arco Publishing, 1981.) Str. 85-92. O problematice soukromého
mincovnictví v Kalifornii viz. dále Edgar Holmes Adams, Private Gold
Coinage of California 1849-55. (Brooklyn, New York, 1913.)
8) Mincovna Christopha Bechtlera byla v provozu mezi lety 1831-42. V roce
1831 horníci a obchodníci ze Severní Karolíny zádali peticí Kongres o
otevrení mincovní pobocky v této lokalite. Kongres jim nevyhovel a tak
se obrátili na zlatníka Bechtlera. Ten si vyrobil vlastní razidla a lisy
a zacal s razbou zlatých mincí o nominálech 1$, 2,5$ a 5$. Pobocka
státní mincovny v Charlotte byla otevrena v roce 1838, presto Bechtler
razil mince az do roku 1842. Podle záverecné zprávy predlozené
ministerstvu financí vyrazil za dobu svého fungování 2 241 840 dolaru.
(více viz: http://www.southerngoldsociety.org/thebechtlers.html, obrazy
Bechtlerových mincí lze nalézt v Standard Catalog of World Coins
1801-1900, ed. George S. Cuhaj, 6. vydání, Iola, Wi.: Krause
Publications, 2009, ISBN: 0-89689-940-3, str. 1234.)
9) United States Code, Title 18, Part I, Chapter 25, § 486 - Uttering
coins of gold, silver or other metal: Whoever, except as authorized by law,
makes or utters or passes, or attempts to utter or pass, any coins of gold
or silver or other metal, or alloys of metals, intended for use as current
money, whether in the resemblance of coins of the United States or of
foreign countries, or of original design, shall be fined under this title
or imprisoned not more than five years, or both.
(zdroj: http://www.law.cornell.edu/uscode/text/18/486). Tento zákon je
stále v platnosti a v roce 2011 byl podle nej odsouzen tvurce Liberty
Dollaru Bernard von NotHaus. (viz:
http://www.fbi.gov/charlotte/press-releases/2011/defendant-convicted-of-minting-his-own-currency)
Obrazová príloha
Kalifornské zlaté mince:
5 dolaru Moffat A Co
5 dolaru Norris, Gregg A Norris
10 dolaru Baldwin A Co.
20 dolaru, Augustus Humbert - polooficiální zlatá mince, vyrábená
zamestnancem státního puncovního úradu, ale s vlastním designem a bez
oficiální autorizace.
5 dolaru, Christopher Bechtler - mincovna v Sev. Karolíne
http://www.mises.cz/clanky/statni-teorie-penez-3-3--973.aspx
↧