SISYFOS PROTI VEDE
ETIKA ODBORNÉHO DIALOGU A CESKÉ HNUTÍ SKEPTIKU
Emil Páleš
Je známé, ze ceský klub skeptiku Sisyfos vystupuje proti pseudovedám.
Mnohem méne známé je
však to, ze vystupuje i proti korektnímu vedeckému výzkumu, pokud by
tento mohl (byt i neprímo)
vrhat nejaké kladné svetlo na ideje zarazené na cernou listinu
okultních nauk. Clenové klubu se snazí
takovému výzkumu predem zabránit anebo jej zdiskreditovat. Jako
prostredek k tomuto cíli však
nevolí oponenturu na odborném fóru, jak by se na akademickou obec
slušelo. Nýbrz kuloární intriky,
šírení falešných informací mezi akademickými funkcionári i laiky,
zesmešňující útoky ad hominem,
zastrašující dopisy tem, kdo na takovém výzkumu spolupracují, a páky
institucionálního násilí, jez
odepírají financní dotace, vyznamenání, pracovní místa a moznost
publikovat. Neprispívají
k objasnení pravdy zádnými kontrolními studiemi a protiargumenty, ale
jejich cinnost je ryze
destruktivní, nicící práci jiných. Pritom opouštejí všechny zásady
vedeckého uvazování i obecne
lidské morálky. Principy vedy a racionality jsou zdurazňovány, pokud se
jim hodí – a rychle
opoušteny, kdyz mluví ve prospech protistrany.
Shrnu zde nekolik prípadu stejného typu. Dva historické precedenty, tri
prípady mých kolegu a mé
vlastní setkání se skeptickým hnutím. Svuj vlastní prípad znám
nejlépe, vcetne úplného kontextu
všech událostí, proto o nem promluvím nejvíce. Tato setkání se
odehrála v rozmezí dvaceti let
s následujícími osobami, z nichz nekteré jsou popredními cleny
skeptického hnutí a další jsou jeho
sympatizanty a verejnými obhájci: ceský astronom Jirí Grygar,
zakladatelé a predsedové Sisyfa Lenka
Pribylová, Jirí Hert a Cenek Zlatník, Václav Horejší z Ústavu
molekulární genetiky AV CR, Ivan
Blecha z katedry filosofie na univerzite v Olomouci, Gejza Dohnal z Ceské
statistické spolecnosti. Na
Slovensku Igor Kapišinský z Astronomického ústavu SAV a Vladislav
Zikmund z Ústavu fyziologie
SAV. Prestoze opakovane slýchám, ze jsou to „starí blázni, které uz
nikdo nebere vázne“, nemyslím
si to. Pracovníci ceských univerzit mají strach a ustupují pred nimi,
protoze prý sedí v grantových
komisích rozdelujících dotace. V rade prípadu se jim darí deformovat
vedu i obecné mínení a
poškozovat dobré jméno svých kolegu.
V roce 1801 publikoval William Herschel zprávu pro Královskou spolecnost,
ve které objevil
zápornou korelaci mezi skvrnami na slunci a cenami pšenice v Anglii.
Porovnal historické záznamy o skvrnách i o cenách pšenice a zjistil,
ze ceny stoupají v case slunecních minim.
Jak dnes víme, jeho pozorování bylo zcela správné. Mnozství sluncem
vyzárené energie se mení v jedenáctiletém
cyklu a ovlivňuje zemské klima. Dlouhodobá minima slunecní aktivity
jako Maunderovo koncem 17. století
nebo Wolfovo zacátkem 14. století se dávají do souvislosti s
ochlazením, nizšími výnosy, hladem a
sedláckými vzpourami. Jako objevitel Uranu byl Herschel nejslavnejším
astronomem své doby. Presto
byl zesmešnen a umlcen. Donutili ho zrušit a odvolat všechny další
projevy na toto téma. Baron Henry
Brougham, pozdejší lord kancelár jeho Velicenstva, prohlásil tuto
myšlenku v Královské spolecnosti
za „velkou absurditu“. Další studie na stejné téma se objevila az o
sedmdesát let pozdeji. Kdyz se
ptáme, proc bylo tak lehké sprovodit ze sveta práve tento
astrofyzikální objev – je to jeho mozná asociace
se starou astrologií. Asociace sice falešná, ale politicky úcinná –
s necím, co bylo v nemilosti
úctyhodných institucí, církevních i akademických.
Stejný Brougham zlomyslným zpusobem v anonymních pojednáních napadal
Thomase Younga.
Young objevil vlnovou povahu svetla, ale Broughamovi se podarilo zpozdit
prijetí tohoto objevu o
celé desetiletí. Brougham sám byl spíše akademický funkcionár a jako
vedec nezanechal po sobe nic,
pro co by si ho svet pamatoval. Jen mnozství osobních názoru, jejichz
platnost mela krátké trvání. Byl
to však on, kdo se v Královské spolecnosti cítil být dedicem a
mluvcím Newtonovy autority a soudil
kolegy, jez pricházeli se skutecnými objevy. Barona Broughama s jeho
arogancí a namyšleností by si
skeptikové mohli vzít za svou ikonu.
Velice podobný prípad se odehrál v nedávném Ceskoslovensku. Kdyz
koncem šedesátých let sesuv
pudy u Ostravy prerušil tajný „rudý“ kabel mezi Prahou a Moskvou,
dostala se otázka prícin pudních
sesuvu mezi priority výzkumu. Tehdejší pracovník Geologického ústavu
Akademie ved, Milan
Špurek, shromázdil údaje o 2854 zaznamenaných pudních sesuvech v
uplynulých 1600 letech.
Pak zacal hledat príciny. První nabízející se faktor bylo pocasí,
zejména srázky. Pocasí však nelze
dlouhodobe predvídat, a protoze tehdy kolovaly jisté domnenky o
souvislosti mezi srázkami a
Mesícem, Špurek prozkoumal i to. Zjistil korelaci sesuvu se syzygiemi
Slunce a Mesíce. Sesuvu
pribývá behem úplňku a novu, coz není az tak záhadné. Slunce a
Mesíc zpusobují nejen vzedmutí
oceánu, ale i pevnina mírne stoupá a klesá vlivem slapových sil, takze
ke geologickým zlomum dojde
nejspíš tehdy, kdyz je pnutí vrstev nejvetší.
Otevren všemu se však podíval i na jiná telesa ve slunecní soustave a
zjistil ješte neco. Sesuvy se
periodicky mnozily, kdyz planeta Saturn prodlévala mezi 270° az 330°
ekliptikální délky (coz jsou
znamení Kozoroha a Vodnáre). Zverejnil i predikci na nejblizší
desetiletí, která se splnila.4 Od
astrologu se pak dozvedel, jak presne to zapadá do starých predstav:
Saturn je buh zeme a minerální
ríše, patron rolníku a horníku. Kozoroh a Vodnár jsou jeho domovská
znamení, kde pusobí nejsilneji.
Špurek musel celit obvinení z astrologie. Prestoze neveril, ze prícinou
sesuvu je planeta Saturn.
Zdurazňoval, ze muze jít o zdánlivou korelaci kvuli nejakému
paralelnímu rytmu stejné délky.
Nepomohlo mu to a v roce 1975 musel opustit Geologický ústav. Paradoxne
az tyto události ho
privedly k zájmu o astrologii, o níz pozdeji napsal nekolik knih.
Ve stejném roce inicioval americký profesor filosofie Paul Kurtz manifest
proti astrologii, jez
podepsalo 186 vedcu, a zalozil Výbor pro skeptické zkoumání, jenz je
materskou organizací ceského
Sisyfa. Zacalo se šetrení s jiným kacírským kolegou: byl jím
francouzský statistik Michel Gauquelin.
Gauquelin se jiz o dvacet let dríve rozhodl zjistit, zda je na astrologii
neco pravdy. Dospel k názoru, ze
klasická astrologie víceméne není pravdivá, protoze vetšinu
ocekávaných souvislostí (napríklad o
významu planet ve znameních) se mu nepodarilo dolozit. Nebránil se však
tomu, ze neco z ucení
starých Babylóňanu muze mít reálný základ. Zjistil nekolik korelací
mezi polohou planet nad obzorem
a úspechem v povolání. Napríklad olympijští atleti se nadprumerne
casto rodili v okamzicích, kdy
práve vycházel nebo kulminoval Mars. I to zapadlo do prastaré
babylónské astrologie témer
bezchybne. Podle ní totiz planety pusobí na zrozence nejsilneji, kdyz
jsou v rohových domech (tj.
práve vycházejí, zapadají nebo kulminují). A také sílu, zdatnost a
vytrvalost atletum a vojákum propujcuje práve Mars.
Podobné souvislosti mezi Saturnem a vedci, Jupiterem a politiky, Venušía
umelci ci Mesícem a spisovateli takté
zapadaly do tradicních predstav.
Skeptici tvrdili, ze výchylka je zrejme zpusobena prirozenou denní
variací porodu a po jejím
odfiltrování se „Marsuv efekt“ ztratí. Kurtz, Abell a statistik
Marvin Zelen navrhli statistickou metodu,
která byla podle nich správná. Kdyby se Marsuv efekt ztratil, pokládali
by to za dukaz. Jejich
kontrolní vzorek však Gauquelinuv Marsuv efekt znovu potvrdil. Zmatene
zacali vymýšlet duvody,
proc je jejich vlastní test chybný. Zacali osekávat vstupní mnozinu dat
a selektivne z ní vynechávali
ruzné podmnoziny, které k Marsovu efektu prispívaly nejvíce.
Predkládali radu falešných argumentu a
klamných záveru. Odklon od kotev logiky a zaujatost byly tak zjevné, ze
cestnejší clenové z vlastních
rad výboru zacali protestovat proti takovým pochybným postupum. Byli
vylouceni a umlceni, nesmeli
mluvit na shromázdeních a publikovat v casopise. Jedním z takto
vyloucených byl i zakládající clen
výboru Dennis Rawlins: „Jsem stále skeptický vuci okultním vírám,
pro jejichz odhalování byl výbor
zalozen. Ale zmenil jsem názor na integritu nekterých z tech, kdo si
delají kariéru oponováním
okultismu“.
Belgickému Výboru pro vedecký výzkum paranormálních tvrzení se stala
stejná vec jiz v roce 1968:
ve snaze falsifikovat Gauquelinovy výsledky je potvrdili. Osm let proto
výsledek tajili. Az v roce 1976
to nakonec zverejnili s tím, ze Marsuv efekt presto neexistuje. Jelikoz
astrologie nemuze být pravdivá,
jejich vlastní test je chybný – ale nevedí jak! Kontroverze pokracuje
uz 55 let a Gauquelin mezitím
spáchal sebevrazdu. Není sice jasné, zda je Marsuv efekt reálný, ale
je jisté, ze skeptikum nejde o
pravdu.
Vladislav Zikmund pri naší spolecné diskusi ve slovenské televizi VTV
na podzim 1995 vše proste
poprel. Prý se nikdy nic nenašlo. Prestoze v té dobe uz samotní
americtí skeptikové priznali své
pochybení v casopise Sceptical Enquirer. O tri roky pozdeji v rádiu TWIST
jsem mu polozil stejnou
otázku a ani si nepamatoval, ze to popíral. Marsuv efekt se prý našel,
ale je bezvýznamný.
Podívejme se blíze na argumentaci zakládajícího clena slovenské
organizace skeptiku, Igora
Kapišinského. Planety prý nijak nemohou pusobit na osudy lidí, protoze
„svetlo Jupiteru je tisíckrát
slabší nez pokojová zárovka“. Anebo „gravitacní vliv Marsu na
novorozence je šestkrát menší nez vliv
70-kilogramového porodníka“. Na první pohled to pusobí jako rozumné
tvrzení zalozené na
vedeckém poznání o ubývání silového pusobení polí se ctvercem
vzdálenosti. Ve skutecnosti se v nem
skrývá nekolik vrstev lzí. Za prvé, je v tom posun zkreslující
historii astrologie, protoze ta nikdy
netvrdila, ze by planety mely pusobit prostrednictvím gravitace a
elektromagnetismu, ale
prostrednictvím kvalitativních magických sympatií. Za druhé,
predpokládá to dogmaticky uzavrený
obraz sveta, kde nepusobí nic krome ctyr známých fyzikálních
interakcí, a zádná jiná síla nebude
objevena ani v budoucnosti. Za tretí, není to pravda, protoze planety
práve svou gravitací a
elektromagnetismem pusobí, ale neprímo pres Slunce, a skutecne zpusobují
na Zemi dramatické
události.
Slunce je vroucí koule plazmy a zárení proudící v labilní dynamické
rovnováze. Malé zmeny stací,
aby se klidné proudení zmenilo na turbulentní. Excentricita Jupiterovy
dráhy je tak velká, ze
v perihéliu gravitacne a magneticky interaguje se Sluncem az o 20% vetší
silou nez v aféliu. Na
povrchu naší hvezdy to zpusobuje jakýsi slunecní príliv a odliv.
Planety svými obehy taktéz zpusobují
tanec Slunce kolem tezište slunecní soustavy, od nehoz se vychyluje o
více nez svuj vlastní polomer.
Slunce opisuje zejména trojlístky pod vlivem konjunkcí Jupitera a
Saturnu kazdých 19,86 let. Predevším
tito dva plynní obri, v menší míre modifikováni dalšími planetami,
zrejme regulují rytmy
slunecní aktivity. A aktivita slunce má mohutný vliv na celou biosféru
Zeme. Máme stovky studií o
souvislosti slunecní aktivity s vulkanickou cinností a zmenami klimatu,
jez dramaticky ovlivňují
dejiny. Aktivní slunce je v tesném vztahu k poctu dopravních nehod,
protoze zpomaluje reakcní cas
nervové soustavy cloveka. Mení se slození krve a imunita, címz
vznikají epidemiologické cykly.
Skvrny na Slunci zasahují lidské srdce tak mocne, ze pocet infarktu se
znekolikanásobí a v televizní
predpovedi pocasí vysílají varování pro kardiaky. Slunecní vítr
vyvolává polární záre, narušuje
rádiové vysílání a dokáze vyradit z provozu pozemská elektrická
zarízení.
Kapišinský jako dlouholetý pracovník Astronomického ústavu SAV o tom
musí vedet. Bud to ví a
lze, anebo lze tím, ze vystupuje jako odborník. Zneuzívá svého
postavení a zavádí laiky, protoze ti
jeho výpovedi chápou jako zprávu o stavu poznání soucasné astronomie,
a ne jako jeho excentrický
osobní názor. Patrí k predním hypotézám astrofyziky, ze slunecní
variabilita odrází casoprostorovou
organizaci planetárního systému. K vývoji této hypotézy prispela i
pracovnice Geofyzikálního
ústavu AV CR, Ivanka Charvátová. „Charvátové cyklus“ najdeme v
amerických ucebnicích a
encyklopediích vydávaných NASA, ale ne v ucebnicích ceských. Jirí
Grygar totiz leckde utrousí, ze
Charvátová „delá astrologii“. Co tím vlastne ríká? Zrejme
neríká, ze teorie je chybná, protoze pak by
místo toho mohl uvést své argumenty. Ale dozaduje se zamezení takového
výzkumu, který nahrává
astrologum. Výsledkem pak je, ze redakce ceských odborných casopisu toto
téma sabotují. Dve
hodiny pred odvysíláním dokumentu v ceské televizi zazvoní telefon a
prijde zákaz vysílání.
Dalším príkladem je slovenský chronobiolog Miroslav Mikulecký. Je to
zaslouzilý profesor, který
má za sebou 60 let výzkumu, tisícovku odborných publikací a stejný
pocet citací. Po desetiletí zkoumá
vliv kosmického prostredí na biosféru. Napríklad jeho pozorování
epidemických cyklu salmonelózy
v souvislosti s lunisolární gravitací se pozdeji podarilo dolozit i
experimentálne. Salmonella je citlivá
na smerové zmeny mikrogravitace a vystavená takovým zmenám i v
laboratori zvyšuje svou virulenci
a rezistenci. Mikulecký si mi stezoval, ze jeho clánky o „vlivu
Mesíce“ jsou castokrát zamítány a je
mu vycítáno, ze podporuje astrologii.
Napríklad casopis GEO v císle 12/2011 uverejnil clánek po názvem
„Populární omyl: Mesícní
pohádka“ od anonymního autora. Píše se v nem, ze Mesíc vubec
nepusobí na cloveka a prírodu,
pokud nepocítáme príliv a odliv a to, ze vlci a psi v noci vyjí na
Mesíc. Jen iracionální lidé prý verí
v nejaký vliv Mesíce, protoze trpí sebeklamem. V císlech 12/2010 a
3/2011 GEO predstavilo klub
Sisyfos, americký Výbor pro skeptická zkoumání a jeho zakladatele
Paula Kurtze a uverejnilo reklamu
na Slovník esoteriky a paved od Jirího Herta. Od té doby se objevila
pravidelná rubrika nazvaná
„populární omyly“ a v ní i clánek o Mesíci.
Napsal jsem šéfredaktorovi, ze mám pred sebou na stole knihu Biologie
Mesíce od nemeckých
autoru z univerzity Witten-Herdecke. Jen v seznamu pramenu této jediné
knihy je uvedeno 1101 studi
í z odborných casopisu, které se všechny venují lunárperiodickým
jevum v prírode, od stovek
autoru studujících tisíce zivocišných a rostlinných druhu. Príroda
je plná lunárperiodických jevu,
zejména co se týce rozmnozování a rustu, od nejjednodušších korálu
az po cloveka. U zvírat zijících
ve volné prírode mesícní svetlo reguluje cinnost epifýzy a hormonu,
takze je zhola nemozné, aby se
vyhnula lunárním rytmum. Upozornil jsem, ze ten clánek zapírá
existenci celého vedeckého podoboru
s dvesteletou tradicí – selenobiologie – a je neomaleným
obelháváním ctenáre. Redakce neprozradila
ani jméno autora, ani neprijala zádné predsevzetí do budoucnosti dbát
lépe o obsahovou pravdivost
svého casopisu.
S Miroslavem Mikuleckým jsem zacal spolupracovat v roce 2000. V té dobe
jsem uz deset let
zkoumal kulturní vlny v dejinách. Zajímalo me, jak se soubezne se zmenou
základní intuice o povaze
pravdy a hodnot (epistémé) mení všechny oblasti spolecnosti a jak
ruzné typy filosofie, nábozenství,
vedy a umení patrí k sobe. Napríklad senzualismus ve filosofii,
realismus v malbe a atomismus ve
fyzice. Všímal jsem si podobnosti mezi historickými epochami a
vývojovými fázemi v psychologii
jednotlivce vcetne tendence kazdé epochy k urcité poruše osobnosti.
Treba podobnost psychické
konfigurace baroka s predškolním vekem a jeho náchylnost k hysterické
strukture. Statisticky jsem
testoval pravidelnosti v casovém rozlození kulturních vln: zda mají
ruzné typy mentality sklon
následovat po sobe v pevném poradí, zda se vracejí periodicky nebo jsou
synchronní s jinými
kulturami. Nápadné byly zejména rytmy s délkou kolem 500 let. Platily
pro mnoho tvorivých oblastí a
casto kulminovaly synchronne v ruzných civilizacích najednou. Navíc,
práve tyto rytmy byly objeveny
a popsány uz nekolika starovekými civilizacemi. To výrazne zvyšovalo
jistotu, ze se nejedná o
artefakt, který bych si do dat promítl jen já sám. Dodalo to celé veci
charakter predikce, která byla
vyslovena predem, a já po tisíciletích porovnával proroctví
dávnovekých knezí se skutecným behem
dejin. Ovšemze ve staroveku – v souladu s tehdejším obrazným zpusobem
myšlení – se tyto kulturní
vlny vysvetlovaly jako vliv nebes, bohu a archandelu. Kazdý archandel
inspiroval nejakou duševní
kvalitu, ctnost, zrucnost nebo tvorivou oblast a vládl v jistém období,
nez ho vystrídal další. Nauka o
strídání duchu casu ocividne obsahovala nejakou zkušenost, poznání o
archetypech a zákonitostech
promen kolektivního podvedomí lidstva.
Synchronnost mezi vzdálenými, oddelenými kulturami znamenala, ze tento
cyklus nebude mozné
vysvetlit pomocí vnitrní sociální dynamiky, jak bylo doposud v
sociologii zvykem. Naznacovalo to
nejaký dlouhodobý a celosvetový periodický faktor. Mikulecký mel
zkušenosti s dlouhodobými rytmy
synchronizovanými kosmofyzikálními nebo geofyzikálními vlivy a
statistické nástroje na jejich
analýzu. K našemu pátrání po prícinách se pripojil „otec americké
chronobiologie“ Franz Halberg
z univerzity v Minnesote. Sám dolozil další 500leté cykly a pokrtil je
jako „semimileniální cykly
Páleše-Mikuleckého“.
Jiz pred námi mluvil Warren Dwight Allen, zakladatel katedry muzikologie
na univerzite v Stanfordu, o 500letém rytmu v dejinách hudby. Bývalý
predseda kansaské akademie
ved Raymond Wheeler našel takový rytmus v dejinách vojenských bitev.
Oba to vysvetlovali
500letými cykly klimatu. Spojili jsme se s odborníkem na klimatologii,
Jaroslavem Streštíkem.
Novejší data však nesvedcila o 500letém rytmu ve srázkách ani
teplotách. Odpovídající rytmus jsme
nenašli ani ve slunecní aktivite a variacích zemského magnetismu.
Povahu neznámého faktoru jsme se pokusili vydedukovat z jeho úcinku.
Zejména u dvou
nápadných rytmu se hypotéza prímo nabízela. Prvním z nich byl
pravidelný návrat romantismu –
období s rozkvetem poesie, hudby, mystiky, krajinomalby, ale i
nacionalismu, revolucnosti, herezí a
odmítání autorit. Tato období vyzdvihovala na první místo v zebrícku
hodnot cit, patril k nim kult
zenství, slavní milenci, zdvojnásobení poctu královen na trunech aj.
Všemi znaky pripomínala
psychickou strukturu dospívání, takze se podobala cemusi jako
periodické svetové puberte. Ve
staroveku se ríkalo, ze bohyne lásky, krásy a dívcenství, sumerská
Inanna, egyptská Hathor se v tech
dobách ujímá vlády. Vypadalo to tedy na zvýšenou hladinu hormonu
kazdých 500 let. Navštívil jsem
Danielu Ostatníkovou z Fyziologického ústavu Lékarské fakulty UK s
tím, ze bychom tuto hypotézu
mohli overit, jen kdybychom meli nejakou sbírku koster z minulých
staletí. Zenský hormon estradiol
uzavírá rustové šterbiny dlouhých kostí a ukoncuje rust. Jeho
zvýšená hladina by se proto musela
projevit nizším vzrustem a odlišnými proporcemi koster. Taková data
jsme pozdeji i našli: studii
desetitisíc koster z uplynulých dvaceti století od nemeckých autoru.15
Evropané byli skutecne nejmenší
práve v tech obdobích, jak jsem predpokládal.
Druhý z techto rytmu kulminoval pravidelne po romantismech s opozdením
150 let a naznacoval
tentokrát zvýšenou hladinu muzských androgenu. Napríklad souvislost
mezi testosteronem a
agresivitou je dobre známa. Byla to období sváru, zelezných králu,
ohnivé a špicaté estetiky; dynastie
se rychle rozpadaly, panovníci strídali a ríše se štepily. Napríklad
Stará, Strední i Nová ríše Egypta se
rozpadly vzdy po 500 letech v chaotickém „prechodném období“.
Stejný rytmus platí celosvetove.
Egyptané z toho obviňovali zlého boha Sutecha, jehoz vliv sílil
kazdých 500 let, coz se odrází i ve
jménech faraonu. Za stejná období Babylóňané vinili Nergala, zhoubnou
inteligenci planety Mars, jez
prináší horecky, válku a smrt. Cínský ucenec Meng-cʼ pred 2300
lety napsal, ze kazdá dynastie po 500
letech vycerpá svou mravní sílu, ztrácí mandát nebes a musí být
nahrazena jinou. V Cíne byl tento
rytmus tak obecne známý, ze kdyz císar Wang Mang v 1. století pr. Kr.
uzurpoval trun, obhajoval svuj
cin tím, ze práve uplynulo 500 let a vládnoucí dynastie má být
nahrazena jinou.
Sepsali jsme s Mikuleckým sérii clánku. Jeden z nich vyšel v
Comparative Civilizations Revue
díky kladné recenzi, kterou napsal nejvetší soucasný odborník na
historiometrii, Dean Keith Simonton
z univerzity v Kalifornii. Dva další, predkládající onu hormonální
hypotézu, vyšly v
Neuroendocrinology letters. Jejich šéfredaktorem je Peter
Fedor-Freybergh, vícenásobný nositel
cestných doktorátu z ruzných univerzit, zakladatel a dozivotní cestný
predseda Svetové asociace
prenatální a perinatální detské psychologie a medicíny. Clánky se mu
pro jejich transdisciplinární
charakter líbily natolik, ze je ve Spolecnosti integrálních ved navrhl
na ocenení. Byly oceneny cenou
Zdeňka Kleina, jez se kazdorocne udeluje za nejlepší práci v oblasti
etologie cloveka. Cenu nám
odevzdal dekan Prírodovedecké fakulty Karlovy univerzity, Pavel Kovár,
na slavnostním shromázdení
v aule fakulty v breznu 2008.
To bylo „rudé plátno“ pro skeptiky. Zacali napadat všechny
zúcastnené osoby. Mikulecký obdrzel
varovný dopis, aby se mnou prerušil spolupráci, pokud si chce zachovat
dobré jméno. Václav Horejší
napsal Freyberghovi, ze je „ponekud šokován“, kdyz vedecký casopis
propaguje Pálešovu „bizarní
pseudovedu“ a zádal ho o vysvetlení. Další pohoršené reakce a
zádosti o vysvetlení adresovali
dekanovi Kovárovi. Pod tlakem Sisyfa se Kovár zalekl a zbavoval se
odpovednosti. Cena prý nebyla
udelena fakultou, ale jen na pude fakulty (prestoze na diplomu stojí, ze
jej udeluje Prírodovedecká fakulta
a Kovár je na nem podepsán); ze jeho prítomnost byla jen formální a
krátká (všem nám osobne
podal ruku a odevzdal diplomy); ze hlavním iniciátorem a odborným
arbitrem byl Freybergh.
Freybergh vedel, ze spor je bezpredmetný, protoze oba clánky neobsahovaly
vubec zádné esoterické
predpoklady ani závery. Nebyla v nich ani stopa po pseudovede. To, ze si
lidé kdysi vysvetlovali
kulturní vlny jako vliv bozstev, byl historický fakt. Ale v cláncích se
navrhovalo jejich prirozené,
materiální vysvetlení. Výslovne tam bylo upozorneno, ze ze samotné
existence dejinných rytmu
nevyplývá existence babylonských astrálních bozstev. Rytmy mohou být
zaprícineny necím jiným.
Na udelení ceny Zdeňka Kleina (12. brezna) reagovali skeptici soucasne
(16. brezna) udelením
anticeny, bronzovým bludným balvanem Sisyfa za pavedy. Udelovací listinu
podepsal Jirí Grygar. Ptal
jsem se ho, za co presne mi byl balvan udelen. Grygar upresnil, ze to
nebylo za ty dva clánky
v Neuroendocrinology letters, ale za mou knihu Sedm archandelu. Rytmy
inspirace v dejinách kultury
a prírody. Na udelovacím ceremoniálu se pak cetlo, ze ony odmenené
clánky „pripomínají
astrologii“ a „predpoklad, ze svet je rízen duchovními bytostmi… je
pro vedu neprijatelný, nelze jej
testovat“. Ani má kniha však neobsahuje zádnou pseudovedu. Naopak,
celá její poslední kapitola
nazvaná Hranice mezi metafyzikou a vedou jednoznacne a dopodrobna
vysvetluje mou pozici, a
predchází všem takovýmto nedorozumením, jaká jsem uz po léta
slýchal a znal. Jenze skeptikum stací,
kdyz se na obálce vyskytne slovo „andel“ – a vše ostatní si
domyslí dle své fantazie. Upozornil jsem
tedy Grygara, ze balvan mi byl zjevne udelen za podsunutý názor, který
není muj; a pozádal jsem ho,
aby balvan bud stáhli anebo doplnili jiné duvody, za co mi patrí.
Nestáhli a ani nenašli jiné duvody.
Na podzim 2012 jsem na Západoceské univerzite v Plzni vedl seminár pod
názvem „Angelologie –
epistemologie staroveku. Jak se vysvetloval svet dríve a jak dnes“.
Nikdo ze Sisyfa neprišel a ani si
nevyslechli zvukový záznam, který je k dispozici na webu. Vše si opet
vybájili z ciré vlastní fantazie.
Rektorka Západoceské univerzity Ilona Mauritzová brzy dostala dopis od
predsedkyne Sisyfa, Lenky
Pribylové. Stojí v nem, ze „obsahem semináru byla »vedecky
dolozená« predstava o rízení sveta
andely, kterou doprovázel výklad rozmanitých poznatku z astrologie,
antroposofie, alchymie a dalších
esoterických disciplín… podivujeme se, ze známá osobnost esoteriky a
pseudovedy, jako je Dr. Emil
Páleš, mohla opakovane a s významnou institucionální podporou
vystupovat na pude ZCU, a to patrne
bez jakékoli kritické odezvy“. Pozádal jsem Lenku Pribylovou, aby
uvedla z celého semestru alespoň
jedinou mou vetu, kde bych se dopouštel nejakého esoterického
predpokladu a pseudovedecké
argumentace – nedostal jsem zádnou odpoved. Grygar a Pribylová lzou
dále zámerne a s plným
vedomím.
Témer neuveritelná událost se odehrála, kdyz jsem v listopadu 2010
prednášel na Ostravské
univerzite. Vladimír Šiler z Katedry filosofie prišel uz predem
antipaticky naladen. Prednesl jsem má
zjištení: predmetem staroveké nauky o andelech byly jisté
intersubjektivní zázitky, jez jsou empiricky
dolozitelné i v naší dobe, a byly chápány jako „zjevení, inspirace
archandelu“. Co zpusobuje tyto
zázitky, zatím nevíme. Zduraznil jsem, ze je to otevreno a existují
ruzné hypotézy. Mohou to být
andelé a mohou to být evolucní vzorce aktivované nejakým periodickým
kosmofyzikálním faktorem.
Šiler vše slyšel. Mohl neco namítnout anebo polozit otázku, kdyz
nerozumel. Nic nerekl a sepsal
zprávu, podle které se na prednášce odehrál presný opak: prý jsem je
chtel presvedcit o existenci
andelu a jsem patrne duševne chorý. Zprávu opatril zesmešňujícími
poznámkami a obrázky amorku a
rozeslal ji svým kolegum. Psal jsem mu, jak mohlo dojít k takovému
„nedorozumení“, ze napsal opak
toho, co slyšel? Nebylo to nedorozumení, nijak toho nelitoval.
Další skeptikové se soustredili i na jiné aspekty mé práce. Tri
týdny po udelení ceny doplnil Jirí
Hert ve svém Strucném výkladovém slovníku skeptiku heslo Andelé a
angelologie. Zopakoval hlavní
dezinformaci, ze podle me „existence andelu je nepochybná“ a povazuji
to za vedecky dokázané.
Objevil jsem prý, ze pusobí kazdých 2048 let. Poprel dále existenci
dejinných rytmu. Data jsem prý
selektivne a tendencne vybíral já sám, aby odpovídala mé teorii. Opet
cirá lez, protoze všechna data
prebírám z publikací odborníku, kterí neznali mou hypotézu, a proto
jí nemohli být ovlivneni. Mohl
bych jen citovat neexistující pramen anebo zfalšovat jeho obsah, coz by
se nahlédnutím do citovaného
zdroje dalo okamzite odhalit. Pozádal jsem Herta, aby uvedl, kde jsem se
dopustil nejakého zkreslení
dat. Nedokázal nic uvést. Zádal jsem o omluvu – prestal odpovídat.
Hert nikdy v zivote nedrzel
v ruce ani jednu mou knihu a ani jeden clánek. Kdyby ano, pod kazdým
grafem by videl uvedený
zdroj dat – monografii nejakého renomovaného specialisty – a délku
zkoumané periody 500 let. Pátral
jsem, odkud prišel na nesmyslné císlo 2048 let. Kdysi existovalo na
Wikipedii sedmirádkové heslo
„Emil Páleš“ a to bylo jediné místo, kde se tento zkomolený údaj
vyskytl. Vše, co o mne Hert vedel,
bylo tech sedm rádku! Nicméne v predmluve se docteme, ze cílem jeho
slovníku je „poskytnout
presné, objektivní a podlozené informace“. I Cenek Zlatník v recenzi
Hertova Slovníku zdurazňuje,
ze „hesla jsou zpracována peclive a podrobne… Pálešovy argumenty
byly peclive prezkoumány“.
Gejza Dohnal mel na objednávku skeptiku zpochybnit mou statistickou
metodu. Dokázal se pritom
chytit jen víceznacných formulací, do nichz vkládal špatný význam; a
zcásti zkomolil celou hypotézu,
coz mu pak umoznilo ji zkritizovat. Meritum veci však stejne bylo jen to,
zda tam hledané rytmy jsou
nebo nejsou. Nabídl jsem, aby on sám zvolil statistickou metodu, kterou
pokládá za správnou – zda
tam ty rytmy pak nebudou. Priznal, ze alespoň ve druhém ze dvou clánku
je 500letá periodicita
v datech tak evidentní, ze se potvrdí bez ohledu na to, jakou
statistickou metodu zvolíme.
Ivan Blecha se soustredil na zpochybnení metodologie sberu a
vyhodnocování dat. Spolu s Hertem
predpokládá, ze jsem z dat musel neco vynechat anebo si do nich neco
pridat úcelove, aby mi to vyšlo.
Je to obvinení z vedeckého podvádení, které by smel vyslovit jen
tehdy, kdyby neco takového
skutecne našel. Protoze je profesorem filosofie, naše debata se
konkretizovala na dejiny filosofie. Já
tvrdím, ze nejvíc a nejvlivnejších filosofu zilo a tvorilo v obdobích,
které jsou podle staré tradice
obdobími archandela Michaela, patrona filosofie. Blecha tvrdí, ze to tak
není.
Diskuse o subjektivite mých dat zacala uz pred patnácti lety. Mí
oponenti, predevším Viktor Krupa
z Kabinetu orientalistiky SAV, navrhli pouzít jako kontrolní studie
nejvetší práce známých sociologu a
antropologu jako Kroeber, Sorokin, Murray a mnohé další. Všichni
predpokládali, ze
ocekávané dejinné rytmy se v techto pracích nenajdou, a kdyby se
nenašly, pokládalo by se to za
definitivní falsifikaci. Ale našly se tam a nezaujatí kolegové
akceptovali, ze nezávislá data spíš
podporují mou teorii, nez ji vyvracejí. Pro skeptiky to znamenalo jen
tolik, ze data pak nejsou
duveryhodná.
Behem naší verejné diskuse s Blechou v listopadu 2012 na univerzite v
Olomouci jsem promítl na
plátno krivku tvorivosti filosofu zpracovanou podle Filosofického
slovníku, jez napsal sám Blecha s
kolegy z jeho vlastní katedry.31 Výrazne korelovala s obdobími
archandela Michaela. Blecha se
zatváril, ze nerozumí, co je korelace, a ze mu ta císla nic neríkají.
Studenti v plénu zacali zvedat ruce:
„Ale pane profesore, vzdyt o korelaci se bezne ucíme!“ Nepotrebujeme
korelaci, rekl jsem, stací nám
jednoduchá aritmetická operace scítaní: filosofu je v michaelských
obdobích nejvíc a je jim venováno
nejvíce pozornosti (témer dvojnásobne více nez jindy). Blecha zacal
vysvetlovat, proc jejich vlastní
data nejsou spolehlivá. Kolegové prý psali tendencne. Ukázal jsem, ze
stejný rytmus lze nalézt ve
všech pramenech o dejinách filosofie a ze to nezávisí na volbe pramene.
Nezávisí to ani na zpusobu
kvantifikace: at bereme jen samotný pocet filosofu nebo i jim venovaný
prostor v literature, výsledek
je stejný.
Blecha namítl, ze to muze být jen eurocentrismus, jednostranný pohled
západní civilizace. Ukázal
jsem mu studii rešící jeho námitku: pro kazdou ze trí civilizací –
západní, indickou i cínskou – platí
stejne, ze nejlepších filosofu je nejvíce v michaelských obdobích,
nejen podle názoru Evropanu, ale i
podle Indu a Cíňanu. Namítl, ze to muze být jen pohled soucasnosti, a
ze v jiných staletích by se jako
velcí filosofové jevily jiné postavy. Staré prameny však ukazují, ze
i v minulosti se za velké filosofy
povazovaly postavy z michaelských období.
Blecha namítal, ze historický záznam je neúplný, nevíme, co všechno
se ztratilo a proto na nem
nelze stavet. Zdánlivý rytmus muze být výsledkem náhodných ztrát
historických údaju. V historických
údajích tak sice lze najít rytmus, ale svetové události se ve
skutecnosti neodehrály rytmicky. Jenze
statistika je veda, která je navrzena práve pro práci s neúplnými a
poškozenými soubory dat.
Z nejistých údaju pri dostatecném poctu dokáze delat jisté závery.
Pokud se ve vzorkách dat opakují
stejné a vysoce nepravdepodobné vzorce, není to náhoda, ale musí to
mít prícinu.
Blecha namítal, ze ti, co psali dejiny, byli zaujatí a zkreslovali
zprávy. Jisteze, zprávy byly
zkreslovány z nejruznejších duvodu, ale urcite ne proto, aby se
potvrdily Pálešovy rytmy. Pokud se
v záznamech ruzných civilizací po tisíciletí nacházejí stejné
rytmy, jsou myslitelná jen dve vysvetlení:
bud to odrází skutecný beh událostí – anebo jde o svetovou
konspiraci trvající pet tisíc let. Pres
propast tisíciletí a vzdálených kontinentu by se kronikári museli
nejak dohodnout, aby všichni
zkreslovali záznamy ve stejném smyslu. Pro takovou konspiraci chybí
motiv a byla by technicky
neuskutecnitelná. Jednodušší je predpokládat, ze se dejinné události
proste odehrávaly rytmicky –
nicméne Blecha dává prednost konspiraci.
Pres celosvetový a celodejinný konsenzus, ze filosofové z michaelských
období jsou nejvlivnejší,
nejvíc se citují a rozebírají, coz platí i pro Blechuv vlastní
slovník – Blecha tvrdí, ze tito filosofové
nejsou významní, ale skutecne významní jsou jiní, o nichz se nemluví.
Ani tato námitka však nemení
nic na predmetu mého bádání. Nezjištuji totiz, kdo filosofoval
správne, jen konstatuji jako psycholog,
ze lidstvo má v michaelských obdobích intersubjektivní pocit rozkvetu
filosofie a ptám se proc.
Psycholog musí zaznamenat duševní procesy pozorovaného subjektu tak,
jak jsou, a pak o nich
uvazovat – ne ríkat subjektu, ze nemá ty správné duševní procesy,
jaké by podle teorie mel mít!
Blecha chce, aby lidé nepovazovali za významné ty filosofy, jez za
významné povazují.
Podtrhuje, ze data v humanitních vedách (jako významnost osobností nebo
estetická kvalita
umelcu) jsou jen lidské úsudky – a tím se zásadne liší od tvrdých
dat v prírodních vedách, jez jsou
meritelná prístroji. Nemohu na nich stavet zádnou teorii, ríká Blecha.
Proc potom ale nenapadá stejne
i všechny ostatní kolegy z humanitních oboru jako pavedce?
Neodpovedel. Mé rytmy se zcásti opírají i
o tvrdá, prírodovedná data. Napríklad výška koster je parametr
meritelný prístroji. Jak se dostalo dese
t tisíc koster do príslušných vrstev v odpovídajících staletích?
Neodpovedel. Zmínené rytmy jsou nejen v
písemných historických záznamech, ale i v archeologických nálezech.
Napríklad v rytmu velkých monumentálních
staveb. Vztycit ci beze stopy odstranit takový Stonehenge nebo pyramidy
dámnohem více práce, nez jen pozmenit
záznam v kronice. Od doby, kdy jsem tento rytmus pred trináctilety
zverejnil, zapadají do nej nové, významné
archeologické nálezy: Caral, Goseck. Pred šesti lety britské univerzity
zjistily, ze se mýlily v datování kamenného
kruhu Stonehenge. Prijaly datum, které je uz dvanáct let uvedeno v mé
knize jako nejpravdepodobnejší. Podplatil
jsem si západní univerzity? Skeptici neodpovídají, na co nechtejí.
Ctyri roky Blecha autoritativne prohlašoval, ze v dejinách filosofie
není michaelský rytmus. Kdyz
se pak naše polemika rozrostla o další diskutující, zacal se
vyptávat, co to ten michaelský rytmus
vlastne je a která jsou to staletí. Jak vedel, ze filosofové nezili v
tech staletích, kdyz nevedel ve
kterých? I to je neco typického pro skeptiky: nemusí vedet, co tvrdí
jejich oponent, aby si byli jisti, ze
nemá pravdu.
Není pravda, ze nauku o duších casu nelze vedecky testovat. Cástecne
lze. Kdyby skutecne
existovalo sedm archandelu, jez cyklicky inspirují lidi k jistým
talentum, muselo by se to
nevyhnutelne odrazit v dejinách periodickými kulturními vlnami v
príslušných obdobích. Ze
stredoveké metafyzické koncepce lze vydedukovat empiricky
falzifikovatelnou predikci. Kdyz takové
vlny v dejinách nejsou, znamená to, ze archandelé bud neexistují anebo
nepusobí takovým zpusobem.
Opacná implikace však neplatí. Kdyz ty vlny v dejinách jsou, mohou mít
ruzný puvod.
Na stejný fenomén lze nahlízet z ruzných filosofických perspektiv a
uvazovat o tom, co lezí za
hranicí empiricky vnímatelného. Materialisté hledají exogenní kosmo-
nebo geofyzikální faktor ci
endogenní biologické hodiny ukryté kdesi v genech. V platónském obrazu
sveta se stejná zkušenost
popisuje v termínech idejí, pravzoru a bytostí. Lze uvazovat o tom, jak
jsou ruzné svetonázorové
intuice koroborovány empirickými pozorováními. Nekteré lépe, jiné
hure. Napríklad platónský úhel
pohledu na dejiny lépe splňuje logický pozadavek Occamovy britvy, nebot
vystihuje nekolika
principy široké spektrum fenoménu. Materialistický dejepis vymýšlí
pro stejné jevy stovky
samostatných hypotéz ad hoc.
Kdyz napríklad ríkám, ze zijeme v michaelském období, nemám na mysli
zádnou metafyzickou
spekulaci, nýbrz pozorovatelnou psychologickou skutecnost, ze se nám v
soucasnosti z podvedomí
vynorují stejné kolektivní intuice jako v dobe klasického Recka. S tím
souhlasí stredoveký angelolog i
moderní sociolog. Platí to stejne pro verící i ateisty. Cím je to
zpusobeno, o tom se diskutuje uz po od
antiky a zrejme se ješte i dlouho diskutovat bude. Metafyzickou podstatu
mnohých jevu a poznatku
dodnes neznáme a presto je prakticky vyuzíváme uz po tisíciletí. Naši
prastarí otcové stejne jako já
slovem andel rozumeli predevším zázitek zjevení, inspirace a az v
druhé rade spekulace teologu.
Potud a v tomto smyslu je angelologie cistou empirickou vedou.
Mé knihy jsou po metodologické stránce sofiologií. Sofiologie je
úsilí o filosofickou syntézu
zjevení, rozumu a smyslové zkušenosti. Zjištení vnejší vedy tvorí
jen jeden její rozmer, jeden ze trí
pilíru. Ten je integrován s vnitrní introspektivní zkušeností,
intersubjektivní zkušeností duchovní
tradice a mystiky do systematické rozumové stavby. Vnejší data sama o
sobe totiz nejsou zádnou
výpovedí. Existuje vzdy více mozností, jak je interpretovat. Musí být
rozumove zpracována
z nejakého úhlu pohledu a lidský smysl nabývají az v souvislosti s
vnitrním prozitím a zaujetím
osobního postoje. Kazdé (i vedecké) poznání zacíná nejakou intuicí
a obsahuje proto i psychologický
rozmer zjevení. V kazdém celistvém poznatku je potrebné správne
skloubit všechny tri rozmery –
pricemz zádný z techto trí není libovolný, nýbrz má svá vlastní
prísná kritéria. Pro smyslovou
zkušenost platí známá kritéria vedeckosti, jako testovatelnost a
predikovatelnost; rozum má své
pozadavky jako bezrozpornost nebo úspornost; a v mystice se aplikují po
tisíciletí overená kritéria
pravosti zjevení, jako mravní cistota a mír, zušlechtení vztahu, jez
jsou ovocem správného duchovního
úsilí. Veda je integrální soucástí sofiologie, ale sofiologie není
omezena úzkou definicí vedy. Citovat
tedy mé knihy, jako by vše v nich bylo tvrzením ve smyslu úzké
definice vedy, je jen další z podvrhu
Sisyfa.
Za dvacet let skeptici nebyli schopni najít nic pravdivého, co by se mi
dalo vycítat. Tak co jim
vadí? Beh mého zivota a osobní zkušenost me vedly k tušení, ze clovek
ve svém nitru muze za jistých
podmínek vstoupit do dialogu s inteligencí, která presahuje jeho osobní
rozum. Tou podmínkou je vule
k mravnímu sebezaprení, pripravenost neco obetovat. Posluchaci se me
neptají jen na mé výsledky
jako vedce-specialisty, nýbrz také na mé osobní presvedcení, podle
nehoz v zivote jednám.
Nepokládám fanaticky vše za jasné, ale vše zkoumám a argumenty
materialismu beru velice vázne.
Jako opravdový skeptik zpytuji i své vlastní svetonázorové
predpoklady, kdezto pseudoskeptici ze
Sisyfa vnucují svuj osobní obraz sveta vede dogmaticky ci neuvedomele, z
nedostatku sebereflexe.
Stavím se za to, aby ruzná myšlenková paradigmata byla nahlízena jako
predbezne rovnocenná a
smela ukázat, co dovedou. Skeptici a priori okleštují vedu a nechtejí
dovolit diskusi ani zkoumání
jiných hypotéz, nez jaké jsou v souladu s jejich vlastní filosofickou
intuicí.
Skeptici nesnesou, ze nejaká reálná data zapadají do starobylé
predstavy o andelech. Proc jim vadí,
ze uvazuji o duchovních inteligencích s takovou vázností? Katolíci
jako Grygar a Kapišinský by pak
meli vyloucit z vedy i sami sebe pro své nábozenské presvedcení. Podle
clánku 328 katechismu mají
povinne verit v andely. Kapišinský je i teolog a rekl mi, ze na takové
ptákoviny v katechismu verit
nemusí, pricemz místo slova ptákoviny pouzil nejhrubší nadávku. Jindy
ho pak slýchám, ze by to ci
ono dokázal vysvetlit pomocí sekundárních inteligencí (coz je
teologický termín pro andely). Rozluštit
tyto nekoherentní postoje je úloha pro nadaného psychologa.
Charakteristická pro skeptiky ze Sisyfa je *absence osobní integrity*. V
diskusích uzívají dvojí metr.
Stejná pravidla platí nebo neplatí podle toho, jak se jim kdy hodí.
Stejné prameny jsou duveryhodné
nebo neduveryhodné podle potreby. Zastávají protichudné názory v
ruzných situacích. Dialogu se
vyhýbají anebo v nem nereagují na to, co ríká druhá strana.
Kritizované zásadne nectou. Publikují
dezinformace a pak se navzájem citují a budují na tom. Své
„vedecké“ oponentury nepublikují
v odborném tisku, ale tam, kde to není recenzováno a nejsou kladeny
zádné nároky na kvalitu. Jsou
badateli, ale s dogmaticky uzavreným obrazem sveta. Jsou verícími a
zároveň materialisty.
Jak je mozné být katolík materialista? Predpokládá to, ze
nábozenství mluví o zcela jiném svete nez
je ten náš a tyto svety jsou kauzálne oddeleny. Onen svet je predmetem
ciré víry a nelze o nem
premýšlet. Tento svet je poznatelný rozumem, ale smýšlet o nem smíme
jen hmotarsky, protoze nic
jiného nez hmota v nem není. Andelé zpívají nekde v nebi, ale nemají
zádnou funkci v tomto svete
(coz je prakticky stejné, jako by nebyli). Ty dva svety nesmejí souviset,
aby si tvrzení víry a vedy
neprotirecila. Nesouladu mezi vedou a vírou se vyhnou tím, ze je
vyhlásí za zcela mimobezné roviny
existence. To je odpoved tech, jimz jde více o moc nez o pravdu.
Je to politická aliance dvou systému: katolické dogmatiky a materialismu
z druhé poloviny
19. století. Obsahove se sice vylucují, ale obema spolecná je touha po
moci – tak uzavrely prímerí a
rozdelily si mocenské domény: jeden bude vládnout lidskému rozumu,
druhý lidským citum.
Výsledkem takové výchovy je rozštepený clovek, který si myslí jedno,
cítí druhé a ciní ješte neco
tretího. Nábozenství a morální hodnoty jsou pro nej spojeny s nejakým
svetem, který není tady; a ve
zdejším svete jedná podle samých hmotarských myšlenkových vzorcu,
jez postrádají morální rozmer.
V takovém systému si mohu za jeden pocin vyslouzit dvojí trest: jako
vedec za to, ze jsem si o
andelech vubec dovolil premýšlet; a jako verící za to, ze jsem o nich
vubec pochyboval!
Ti, kdoz si ctí pravdu výše nez moc, uvazují z jiného konce. Ptají se
sami sebe: podle ceho se mám
rozhodovat v systému dvojí pravdy? Vybojovat si osobní integritu je
predpokladem odpovedného
mravního jednání. Jeden Stvoritel stvoril jeden svet podle jediné
myšlenky. Kdyz si veda a víra
protirecí, je v neporádku bud veda, nebo víra, nebo obojí. Jejich
nesoulad je podnetem pro osobní
úsilí. Tato cesta obrací lidské úsilí smerem dovnitr, ke
zdokonalování sebe sama, nikoli navenek,
k ovládání druhých.
Klub Sisyfos není akademickou organizací, nýbrz ideologickou ci
kvazinábozenskou nátlakovou
skupinou. Jeho clenové zneuzívají svého akademického postavení na
prosazování své politické
agendy. Slavné univerzity, jez byly kdysi pilíri evropské vzdelanosti a
moci, kladly na své cleny etické
pozadavky. Musíme se na ne v akademické obci opet rozpomenout a vyzadovat
je od sebe navzájem.
Jinak ztrácíme mravní sílu vést spolecnost. Eklatantní prípady
ztráty morálky, jako je Sisyfos, musí
vést ke konsekvencím. Musí se bud omluvit a zmenit své chování, anebo
být vylouceni
z akademických rad. Klub at se vrátí ke svému puvodnímu poslání –
vychovávat k racionalite a
kritickému myšlení, anebo at stojí mimo akademický svet, kde
fanatismus a dogmatismus nemají mít
místo.
Ceští skeptici si zvolili za svuj znak reckého Sísyfa, ale je potrebné
doplnit, proc byla jeho drina
marná. Byl to nejvetší chytrák a podvodník dávnoveku. Kámen mu
krátce pred cílem vzdy vyklouzl a
veškerá práce zacínala od zacátku – takový je trest pro všechny,
kdoz zakládají své dílo na podvodu.
Clenové klubu by si meli vstoupit do svedomí, udelit bludný balvan za
„významné príspevky ke
klamání verejnosti“ sami sobe a klub rozpustit.
Ve slovenském deníku Pravda z 11. dubna 2002 vyšel clánek pod názvem
Skeptikom na Slovensku
ruze nekvitnú. Informoval o zániku sesterské organizace Sisyfa na
Slovensku. Jako hlavní duvod
rozpuštení organizace skeptiku uvedl její predseda nezájem Slovenské
akademie ved a také širokou
popularitu mé knihy Angelologie dejin: „Spolocnost na podporu
kritického myslenia zakapala na
nedostatok financií a nepochopenie... Stalo sa tak pre akútny nedostatok
financných prostriedkov a
takmer absolútny nezáujem zo strany vedenia Slovenskej akadémie vied,
uviedol známy astronóm Igor
Kapišinský, ktorý tento spolok slovenských skeptikov pred ôsmimi rokmi
zakladal a potom i viedol...
Za exemplárny príklad šírenia pavedy povazuje Kapišinský vydanie a
propagáciu v rôznych médiách
knizky Emila Páleša Angelológia dejín“. Ceši by se jednou mohli neco
naucit od Slováku: jak si ve
své zemi udelat s pseudoskepticismem porádek.
Clánok aj s odkazmi na zdroje a
citácie: http://www.sophia.sk/sites/default/files/Sisyfos_proti_vede.pdf
Zdroj: www.sophia.sk
↧