Je nepopiratelné, ze toto úsilí muze být prospešné a nenahraditelné
pro naši klidnejší budoucnost, avšak zároveň si uvedomujeme, ze jeho
praktické naplnení muze trvat i nekolik let, ci spíše desetiletí. Do
té doby bude se situace v dusledku soucasného zivotního stylu vetšiny
lidí globálne komplikovat a muze dojít kdekoliv na Zemi k vázným
hospodárským krizím, jez jsou pak zejména v zemích tretího sveta
témer pravidelne provázeny velkým poctem lidských obetí.
Stojíme proto pred neodkladnou otázkou, kterou musíme rešit: Jak muzeme
proces ozdravení zivota na Zemi urychlit i nezávisle na plánovaných
legislativních zmenách, abychom predešli dalším katastrofám? A je
vubec toto urychlení mozné?
Pri hledání odpovedi na tuto otázku narázíme na jedno vázné
úskalí. Spocívá v tom, ze lidé, ackoliv si uvedomují pustošivou
nehospodárnost moderního zivota, ocekávají ozdravující obrat tohoto
stavu predevším ze strany státního vedení, prípadne ze strany
nadnárodních spolecenství. Domnívají se, ze jestlize dojde k
pozitivním legislativním zmenám a následnému vymezení hranic
nesprávného lidského konání, bude moci jejich zivot nadále nerušene
pokracovat.
V tomto názoru se však skrývá jeden z nejvetších omylu lidstva,
který muze jiz v blízké dobe ukázat svoji zákernou zhoubnost.
Skutecná zmena k lepšímu totiz nemuze nikdy nastat samotnou zmenou
vnejších norem a smernic, i kdyby byly jakkoliv dobré a perspektivní,
ale tato zmena muze nastat jedine zvýšeným osobním uvedomením si
zodpovednosti jednotlivcu následky všech svých rozhodnutí; uvedomením,
jak pronikave muze i nejnepatrnejší skutek ovlivňovat kvalitu zivota
jiného cloveka v našem okolí.
Obrazne muzeme ríci, ze práve v tomto bodu dobrovolného a plne vedomého
prevzetí zodpovednosti kazdého cloveka ze všechny následky svých
rozhodnutí spocívá alfa i omega skutecné zmeny lidstva k lepšímu.
Neexistuje však kontrolní mechanismus, který by v soucasnosti mohl brát
jednotlivce na zodpovednost za všechny kazdodenní projevy necitlivosti a
sobectví vuci okolí. Proto lze s jistotou konstatovat, ze jen svobodná a
dobrovolná zmena lidí muze privést ješte vcasnou pomoc pred obávaným
úplným vzbourením se prírody vuci lidstvu.
Nejedná se tedy v zádném prípade o zálezitost výlucne právní, ale
predevším morální, ci hluboce lidskou, protoze akt dobrovolného
prevzetí zodpovednosti cloveka za své skutky si zádá rozvinutí
soucitu, úcty a lásky.
Dobrovolnost k vlastní zmene, vyplývající z vlastního pochopení
smyslu zivota a touhy po lepším zivote, je zároveň tím nejcennejším,
co muze clovek v sobe ozivit a co mu muze znovu navrátit ztracenou
hodnotu.
Jednou z prvoradých povinností moderního cloveka je tedy snaha vytváret
více prostoru k myšlenkám, které budou zamerené na hledání cest
pomoci svému okolí. K tomu se musí pripojit také snaha o rozvíjení
myšlenek, jez nás vcas privedou k poznání následku našich
rozhodnutí. Kdyz toto dovedeme globálne ozivit, potom máme šanci na
odvrácení alespoň toho nejhoršího, protoze celkové povznesení a
ozdravení zivota na Zemi se dostaví zcela jiste jako zákonitý následek
duchovního obrození jednotlivcu. Necinné cekání na zmeny k lepšímu,
které mají snad zavést do praxe vlády nebo celosvetové smlouvy
jednotlivých národu, znamená smírit se s fatálním vývojem
budoucnosti, protoze poslední období mozné premeny lidstva k lepšímu
práve vrcholí.
↧