Tohle je ošklivý príbeh cloveka, který az na prvních 7 let a poslední
4 roky zivota celý zivot prozil v tech nejnechutnejších spolecenstvích,
která si lze predstavit – v nacionálním a reálném socialismu.
Vzhledem k tomu, kdy se stal dospelým, je rozhodující období reálného
socialismu. Jedná se o príbeh mého táty. K takovému sesumírování se
dostávám az ted. 24 let po „sametu“ a 20 let po smrti táty. K tomu,
abych neco takového mohl vubec dát dohromady, jsem potreboval dostatecný
odstup. Presto je obtízné oprostit se od osobních vzpomínek a pocitu,
ale pokusím se o to. V kazdém prípade tento clánek muze poslouzit
ctenári k pochopení, proc nemohu být príznivcem jakýchkoli
nedobrovolných kolektivistických spolecenství, kterých se clovek
stává clenem tím prostým faktem, ze zije. Mimo jiné to lze brát i
jako odpoved všem tem, kterí se me v diskusích snazí presvedcit o tom,
ze bych mel prestat blouznit své libertariánské sny o svobode a zít v
systému, který je kolem nás, zapojit se do nej a pokoušet se ho
zlepšovat, protoze to je jediný mozný systém. Kterí se me snazí
presvedcit o tom, ze demokracie, byt se s zeleznou pravidelností v
ruzných cástech sveta porád a znova zvrhává v nejruznejší
náckovské, bolšánské a podobné jiné zrudné formy socialismu a
nakonec vzdy koncí diktaturou, je vlastne dokonalá a já jsem její
soucástí práve proto, ze ziju…
Táta se narodil roku 1931 do rodiny dedy a babicky - úcetního
(1900) a zeny v domácnosti (1905). V CSR zrovna zacalo období
hospodárských problému a nedostatku práce. Deda mel hospodárskou
školu. Za první republiky videl, ze i „jen“ takováto kvalifikace mu
dává dost mozností najít si solidní práci. Ale v téhle dobe zacalo
být ouvej. Byl bez práce, protoze malá obchodní firma, kterou tehdy
vedl spolu se svým bratrem, v dobe hospodárské krize zkrachovala.
Naštestí se mu podarilo sehnat práci u firmy Aero. Jenze to byla
práce…, která znamenala, ze na dva roky odjede do Bulharska, kde v té
dobe Aerovka zacala stavet svuj pobocný závod. Dva roky pryc, kdy
neuvidí svého cerstve narozeného syna. V té dobe ješte zrejme nebyli
lidi tolik rozmazlení a tak se s babickou dohodli, ze tu práci vezme. Na
druhou stranu to byla fantastická prílezitost. Vydelal si tam pekné
peníze. Po návratu domu je rozdelil. Cást ulozil na vkladní knízku,
cást vlozil do penzijního fondu. A na obe hromádky dál prihazoval
mesícne nejakou korunu, aby s babickou byli na stárí zabezpeceni.
Prišla válka. Po válce byl táta ve veku, kdy se rozhodoval, co
dál po základní škole. Ucil se dobre a tak se deda s babickou rozhodli,
ze ho nechají vystudovat obchodní akademii. To v té dobe nebyla zádná
az tak mizerná kvalifikace. Jenze to zase taková legrace nebyla. Musíme
si uvedomit, co to bylo za dobu. Fungovalo prídelové hospodárství –
co bylo na lístky, toho bylo málo a za moc to nestálo. Volne k prodeji
bylo ledacos, bylo toho, co hrdlo rácí, ale pro zmenu to bylo
nekrestansky drahé. Deda s babickou tedy otevreli svou vkladní knízku,
aby mohli svému synovi doprát studium a v rámci mozností i studentský
zivot. Obchodní akademie tehdy byla škola, která vychovávala budoucí
strední rídící pracovníky. Na škole ješte táta stihl predválecné
profesory, kterí ho ucili, jak takoví lidé rídili podniky a provozy
Batum, Wichterlum s Kovaríky apod. tak, aby naplnili jejich
podnikatelské zámery a zároveň jim vydelali peníze.
Po maturite a vojenské sluzbe nastoupil v roce 1953 do práce. Mel
štestí. Ve meste, kde zil s rodici, zalozili komunisti nový progresivní
závod, od západního modelu „obšlehnutý“. Jako maturant z obchodní
akademie dostal umístenku do tohoto závodu, takze mohl zustat doma. Jen
tak „mimochodem“ - zhruba v té dobe milí vládcové zrušili a
vykradli lidem penzijní fondy a menovou reformou jim vykradli vkladní
knízky. Po té, co táta absolvoval „kolecko“ po závode, mu bylo
nabídnuto místo malého vedoucího – smenového mistra. Samozrejme
tehdy takové místo bylo spojeno se vstupem do KSC. Podobné systémy,
které si daly do vínku budování blaha vlastního národa, jsou opravdu
úzasné. Dají pekne cloveku na výber:
1) Pokálej clovícku sebe – jestli chceš vyuzít své vzdelání,
mít dobrou práci a treba pomoct svým rodicum, strc mi pekne hlavu az po
krk do zadnice.
2) Pokálej sebe i všechny okolo sebe – nikdo te nenutí nikomu
nic nikam strkat. Jsi preci hrdý cestný clovek. Odmítni. A pak se
dívej, jak tvoji rodice, které jsme v zájmu blaha národa odrali na
kost, budou az do smrti snídat, obedvat a veceret leda tak chleba. Ty uz
nikdy svou kvalifikaci nevyuziješ a zádné kloudné zamestnání
nesezeneš.
Je to príšerné, stavet lidi pred taková rozhodování. Muzeme se divit,
ze se lidé v podobných situacích rozhodují tak, jak se rozhodují? Ano,
muzeme. Proto se i já muzu klidne divit, ze v dobe, kdy se tady
„vesele“ popravovalo a lidi byli posílání do lágru táta…
neodmítnul. Nezahodil svou maturitu a hlavne – chtel se odvdecit svým
rodicum. Vybral si sebepokálení. Vedel, co delá…
V tuhle chvíli nekterí z vás cekají ode me nejaké omlouvání ve
smyslu, co mu zbývalo a obhajobu toho, co udelal. Ne. Muzete namítat, ze
to udelal z prospechu. Ano. Pokud za prospech budeme povazovat to, ze mohl
delat práci, kterou se naucil a umel jí, tak samozrejme ano. Sám si byl
vedom toho, co páchali ti, jimz strkal hlavu do chomoutu. Coz jsem ostatne
poznal, kdyz jsem s ním o tom po listopadu mluvil – nebyl to pro nej moc
veselý rozhovor, ale kupodivu se mu nebránil. Nikdy nevyuzil svého
clenství ve strane k získání jakékoli výhody - chteli jste po mne,
abych k vám vlezl? Dobrá, já to udelal. Ale pracovat budu tak, ze vy
budete chodit za mnou a vy budete chtít, abych pro vás neco delal. Já za
vámi nepujdu nikdy s nicím. Byt si naši poctive vystáli „ve fronte“
na bytáku a nový naši dostali zhruba po 15 letech cekání teprve tehdy,
kdyz nám do postelí zacal opadávat starý rákosový strop v nikým
neudrzovaném cinzáku z poloviny 19. století, kde jsme bydleli. Nikdy
jsme nebyli na dovolené v Jugoslávii, protoze naši nikdy nedostali
oficiálním postupem výjezdní dolozku. Relativne nejštastnejší roky
zivota prozil, kdyz rediteloval malý závod ve vedlejším okrese. Proc?
Kdo si pamatuje, ten ví, ze clovek byl v KSC organizován podle místa
pracovište. S místními papaláši ve svém meste tedy nemel nic
spolecného a do toho sousedního okresu jezdil na nejaké akce jen tehdy,
kdyz ho na nich museli predstavit predevším jako reditele závodu, nikoli
jako nejakého komunistu.
I k tomu reditelování se dostal výše popsaným zpusobem. V té
dobe pracoval jako ekonomický námestek v místním podniku, kde reditele
delal jeden skutecne delnický komunista. Znal jsem ho. Jeden cas byl
naším sousedem. Nebyl to zlý clovek, lec delnický kádr – na takovou
práci nemel. Nebýt jeho podrízených, zrejme by se mu podnik jednou
rozsypal pod rukama. Konec koncu si tátu sám našel a do podniku privedl,
aby mu s vedením pomohl. A tehdy za ním prišli. Ve vedlejším okrese
byl závod, který byl v troskách – neplnil plán ani hospodárský
výsledek, a v podstate bylo rozhodnuto, ze bude jako samostatná jednotka
zrušen a sloucen s jiným závodem. Pokud si táta udelá VUML, dostane
tam místo reditele a muze se pokusit závod postavit na nohy. Coz se mu
ostatne behem zhruba dvou let podarilo.
Vzpomínám si, jak se táta ucil a strašne se u toho vztekal. Dnes
uz se nedivím. On se totiz ucil neco z Politické ekonomie socialismu ke
zkouškám na tom pitomém VUMLu. Vzhledem k tomu, co se ucil na obchodní
akademii, mu to nedávalo vubec zádný smysl a musel se to naucit
nazpamet. Kdyz jsem pozdeji zacal sbírat nejaký ten rozum a sledoval uz
treba zprávy v televizi, obcas jsem se ho na neco zeptal. Treba na
vstrícné plánování nebo jiný podobný nesmysl. Muj milý tatínek mi
zacal recitovat to, co si ješte z VUMLu pamatoval. Jednotlivým slovum
jsem rozumel, ale poskládaná dohromady byla neskutecnou slátaninou.
Táta se smál a rekl mi, ze nebýt jeho vlastne kapitalistických
profesoru na „akáde“, tak by neumel rídit ani tríkolku. Ze
vyprávenky na VUMLu o tom, jak komsomolci rídí továrnu na Moskvice,
jsou mu platné jak sáňky v léte.
Jednu vec bych nerad pominul. Totiz to, jestli má nejaký záznam u
StB. Kdyz jsem si zarídil pred lety internet, tak jsem ho hledal, protoze
jsme doma vedeli, ze si ho StB zacátkem 80. let predvolala. Takze
samozrejme má. Je veden v kategorii „osoby zvláštního urcení“. To
byli lidi, které místní StB nemela z nejruznejších duvodu kontaktovat.
Trochu mi to dává smysl. Doma se totiz o tom s námi tehdy bavil. O
predvolání i o „výsleších“, které absolvoval, a my s mámou jsme
si o tom samozrejme povídali, ona v práci, já ve škole. Predpokládám,
ze az jednou budu mít cas a náladu, ze si jeho svazek vyzádám. Vzhledem
k výše uvedenému ten svazek bude s nejvetší pravdepodobností velice
útlý a v nem bude s nejvetší pravdepodobností poznámka:
„Nekontaktovat! Pitomec, všechno vykecá!“. Zrejme proto nám to
prozradil, aby se pro StB stal bezcenným a vyhnul se tomu, aby se této
obludnosti musel zúcastňovat.
Rád bych vzkázal neco tem, kterí by meli touhu nasazovat mému
tátovi psí hlavu a všelijak mu nadávat. Ti, kterí by pro mého tátu
chteli nadávat mne, ti me nezajímají. Lidi, kterí nadávají detem za
jejich rodice, jsou pro me dostatecne odpudiví na to, abych se jimi vubec
zabýval. To je svoloc, které jsem musel nejakým zpusobem celit v
minulém rezimu do svých skoro 24 let. Tak tedy vy ostatní. Otevrete si
jakoukoli diskusi zde na misesu. Najdete tam prehršel príspevku, ve
kterých se nás pisatelé snazí presvedcit, ze snít o svobodném svete
je zbytecná ztráta casu. Ze je rozumnejší zít v demokracii a rozvíjet
ji. Ze si vetšina lidí preje v tomto systému zít. Nevím, která
vetšina je s tímto systémem spokojená a preje si ho zachovat a
rozvíjet. Chudí na nej nadávají, kudy chodí a snazí se z toho
systému utéct. Treba tím, ze zcela nebo cástecne pracují
„nacerno“. Bohatí nenadávají, ti mají na to utéct rovnou – do
daňových ráju. No a strední stav tenhle systém dokonale zahubil. Tak
kde je ta vetšina…? Táta zil v systému, jehoz existence se zdála v
té dobe nezvratná stejne, jako se zdá nezvratná dnešní demokracie.
Nejaká „vetšina“, která by si tehdejší systém prála zachovat a
rozvíjet, byla stejne reálná, jako mnohými proklamovaná „vetšina“
dnes. Tvárí v tvár všem sovetským „poradcum“, jimiz byla naše
zeme prolezlá a nakonec i jejich okupacní armáde, táta mozná potichu,
po tme a pod perinou snil o jiném lepším svete. Jediná šance, kterou
videl z pozice své profese, spocívala v tom, ze se docká ekonomického
zhroucení celé té zrudné šaškárny. Coz sice nepovazoval za nejaký
úzasný zpusob rešení, ale jiný proste videt nebyl… Presto, ze mu
bylo jasné, ze tzv. Prazské jaro je z politického pohledu bláhovost a z
pohledu ekonomického to zádné rešení není, zúcastnil se po srpnu
´68 všech mozných i nemozných protestu. Všechno marné. Ne/souhlas s
nejakým cárem papíru, na kterém bylo „nacmáráno“ cosi o vstupu
sprátelených armád, povazoval za navlas stejnou a nechutnou trapárnu,
jako kdyby lidi meli v roce 1939/40 podepsat nejaký souhlas se vstupem
nemecké armády. I pres masivní protesty milionu lidí byla prítomnost
okupantu v naší zemi definitivním nezvratným faktem, se kterým nejaký
ne/souhlas nemel co do cinení a i kdyby ten cár papíru vubec nikdo
nepodepsal, na skutecnost, ze okupanti tuto zemi ovládli, by to nemelo
prazádný vliv. To je hnusná návnada vládcu pro naivky. Vládcové tak
nejak tuší, ze tu nejsou navzdy a ze dokonce klidne mohou viset na
poulicních lampách. Mozná zámerne, mozná bezdeky, ale vzdy opakovane
predhazují lidem podobné bezcenné „rohlíky k opití“. Tím se jim
darí vytváret a udrzovat mezi lidmi napetí a nevrazivost a dává jim to
šanci pokoušet se zas a znova jimi rozhádané lidi ovládat. Smutne
smešné je, ze obhajují nutnost své existence práve tou rozhádaností
lidí, kterou však sami zpusobují… Vzkazuji všem, kterí nám tu
píšou, ze máme prestat snít své libertariánské sny a „zapojit
se“, ze presne tohle muj táta udelal. Všechny argumenty, které tady
predkládáte nám, naprosto dokonale korespondují s tím, co muj táta a
miliony jiných tátu za Zeleznou oponou cinili. To je pozadováno po nás
– príznivcích libertariánství! Prípadne je nám predhazováno, ze
náš „odboj“ proti tomu zverstvu za okny, které nám demokrati
pripravili, je nedostatecný nebo jsme dokonce vyháneni (zatím jen
slovne, akce „Asanace“ – vynucená emigrace - ješte není v plánu)
na pusté ostrovy do Somálska ci odlehlých pralesu…
Táta cítil zodpovednost vuci své rodine, svým rodicum a konec
koncu i rodicum své zeny, kterou miloval. Proto, aby této zodpovednosti
dostál, snazil se ze své práce, kterou se naucil, vydobýt co nejvíc.
Pouze ze své práce, zádným jiným zpusobem. Ten kýbl nechutností,
který mu systém strcil do ruky, nevykydal na všechny okolo sebe. Kdyz uz
byl ten kýbl nezvratný a definitivní, vylil ho na svou vlastní hlavu.
Jiste. Dá se ríct, ze tím ten systém legitimizoval….
Uvedomuju si, ze demokracie se vzdy a všude zvrhne v nejakou formu
fašismu a vzdy neodvratne skoncí diktaturou. Chápu, ze lidi mají ze
svobody strach. Mám k tomu takové prirovnání. Kdysi v minulosti byla
lidem predlozena teorie, ze Zeme není pevná placka, která bezpecne
spocívá na vodní hladine, hrbetech slonu ci krunýrích zelv. Najednou
meli prijmout fakt, ze to, po cem chodíme, nic bezpecne a pevne
ukotveného ve skutecnosti není a je to jen mrňavá kulicka, která
„si“ bez ohledu na nás letí do jisté míry volne nekonecným
vesmírem. Stejne tak dnes. Lidi mají ze svobody obdobnou hruzu. Jímá je
pri predstave, ze ztratí bezpecí vodní hladiny, slonu ci zelv = jistotu
státního porádku. Desí je predstava, ze by „to bezpecí“ státního
porádku zádným bezpecím nebylo, stejne jako meli v minulosti strach, ze
„to pevné“ pod jejich nohama nic pevného není a uletí jim to zpod
nohou nekam do nekonecného prostoru vesmíru. Dnes mají strach, ze se
jejich zivot bez „pevného“ státního porádku ztratí nekde v
„bezbrehé“ svobode. Tehdy naslouchali autorite – církvi, která je
tím nekonecným prostorem strašila a plácala jim ukrutné nesmysly, aby
na to nepristoupili. Stejne dnešní autority – vládcové - straší
lidi onou „bezbrehou“ svobodou a plácají jim o ní podobné
nehorázné hruzostrašné nesmysly, aby lidi meli strach prijmout za svou
svobodu a naopak prijali za své vládce nad svými zivoty.
Zivotní zkušenost mého táty mi je preci jen k necemu dobrá. Ze
všech svých sil se snazím o to, abych tento systém pokud mozno
nelegitimizoval. Nemohu prijmout za svuj systém, který vede v konecném
dusledku k zotrocení lidí, k hospodárským, spolecenským a dokonce i
celoplanetárním katastrofám. Casto mi oponenti predhazují, ze mi
nezálezí na této zemi. Jenze já si pod souslovím „tato zeme“
nepredstavuji politický systém, který tu zrovna je. Tou zemí rozumím
Šumavu, Ceské stredohorí nebo treba Ceskomoravskou krabatinu a lidi zde,
se kterými sdílím spolecnou rec nebo spolecné kulturní tradice, nikoli
systém. Zádný politický systém tuto zemi nezvelebil. Jeden -
habsburský feudalismus – málem vymazal naši spolecnou rec. Další –
demokracie – skoncil demokraticky zvoleným diktátorem a vymazal jen v
naší zemi tisíce a tisíce lidí. Další – lidová demokracie –
zdevastoval tuhle zemi hospodársky i morálne. A tenhle soucasný paskvil?
Šílenou politickou ekonomií a s odpuštením zhovadilými narízeními,
kterými se snazí dokonce zakázat 10-ti letým detem nafouknout si
poutový balónek, je schopen zlikvidovat úplne všechno, ceho naše
civilizace dosáhla, a cím muze pomoci méne rozvinutým cástem sveta.
Všechno, co vidíme kolem sebe, dokázali lidi, protoze jsou
vynalézaví a pracovití a jediné, po cem touzí, je – vzájemnou
spoluprací dosáhnout co nepríjemnejšího zivota. Vzdycky a to az do
konce svého zivota budu zastáncem toho, ze nikoli necí nadvláda nad
lidmi, ale jedine svoboda, kterou té pracovitosti, vynalézavosti a
JAKÉKOLI FORME DOBROVOLNÉ spolupráce umozníme, muze kazdého z nás i
všechny dohromady posunout nekam dál bez katastrof a násilí.
http://www.mises.cz/clanky/zivot-v-kolektivismu-ii-tata-1021.aspx
↧