*Zacátky*
Uz je to nejaký ten pátek, co jsem opustil jednu velkou korporaci. Ješte
ted si pamatuju,* jak jsem tam pred více nez 7 lety nastupoval
s naivními iluzemi prostého študáka*, který práve vylezl z jednoho
z mozná nekolika tisícovek ústavu u nás (pro mentálne postizené a
retardované jedince). Dnes se tem ústavum ríká (vysoká) škola.
· *Snil jsem o tom, ze se neco naucím a stanu se tezce placeným
specialistou.*
· Doufal jsem, ze budu mít kolem sebe kolektiv milých a nadšených
lidí, kterí jsou zapálení do své práce.
· Cekal jsem, ze za svou loajálnost firme budu dobre odmenen.
· A stejne tak, ze lidé s nadprumernými výkony budou mít vzdy více
penez, nez ti, co nemakají. Alespoň tak nás to ucili ve škole. Ti
lepší meli jednicky. Ti špatní dvojky, trojky, ctverky ci petky –
vetšinou holky v pozdejším veku, az jim narostla prsa :-).
· *Stejne jako všichni poctiví študáci jsem veril, ze v podobne
velké firme udelám kariéru *(nestalo se tak a jsem za to vlastne i rád,
protoze me to donutilo pracovat sám na sobe)
Netrvalo dlouho a o všechny iluze jsem prišel. Vlastne o vetšinu iluzí
jsem prišel uz asi behem jednoho týdne. Ale vezmeme to hezky od zacátku.
*Pohovory do korporace*
*Jelikoz jsem tehdy nemel ješte moc zkušeností, obíhal jsem jako kazdý
jiný pohovory. Korporace jsou v tomto ohledu kouzelné. Mají totiz vzdy
ta nejvetší HR oddelení, jejichz práci ješte doplňují externí
personální agentury. A podle toho to tak vypadá.*
Zatímco jinde stací personalistce k otukání si kandidáta jedno,
maximálne dve výberová kola, v korporátní sfére pocítejte
minimálne se tremi vstupními kolecky a dalšími 2-3 interními
výberovými koly (liší se dle velikosti managementu, cím více lidí
bude nad vámi, tím více kol vás ceká). Musíte se totiz predstavit
všem – slecnám z personální agentury, slecnám z interního HR
oddelení – ideálne nekolikrát.
*Obcas se totiz stává, ze si lidé na HR práci mezi sebou delegují.*
Jedna slecna delá vstupní pohovor, další dává dohromady
psychologický rozbor kandidáta a tretí vás pak ješte musí seznámit
s výsledky vašeho snazení. Az teprve pak jdete na pohovor s manazerem,
jeho nadrízeným a na záver celého maratonu také ke
generálnímu rediteli, aby vám mohl potrást pravicí a zeptat se své
sexy sekretárky, co to sem prišlo za divného pána k nemu do
kanceláre. Suma sumárum to bývá tech 5-6 schuzek (tímto zdravím
LMC.cz).
Zvláštní je, ze i pres veškerou snahu všech lidí na HR, se podarí
personalistkám vybrat témer vzdy naprostého vola. Pijavici, která nic
neumí. Ale je schopná odríkat personalistkám pohádku o tom, jak budou
pro firmu zít, dýchat a nakonec i pro ni umrou, bude-li to treba.
Nesmíte ani zapomenout behem pohovoru zmínit, ze vlastne sem (ne)jdete
kvuli penezum, ale kvuli zkušenostem a protoze vás vaše práce baví.
Jíst nepotrebujete. Ale pracovat – to ano.
Proste – chcete-li se dostat pres „korporátní“ HR, musíte se
pretvarovat a snazit se vypadat tak, jako ze to myslíte fakticky vázne. A
nebo musíte být mladý a naivní, jako jsem byl kdysi já a verit, ze
tohle je ta pravá firma pro vás.
/Vetšinou lidé, co neco umí (a nebo si sebe aspoň trochu vází) vám
podobné kraviny slibovat nebudou. Proc by to také delali? Vy chcete je,
ne oni vás. Oni uz své teplé místecko mají a jsou si vedomi svých
kvalit./
Úsmevné na mém prvním pohovoru do velké firmy bylo, ze jsem jej tehdy
absolvoval celý v nemcine. A slecna, která si se mnou mela na pohovoru
povídat, toho umela nemecky ješte méne nez já. Rozumeli jsme si asi
kazdé tretí slovo. Ale pokecali jsme. To bylo hlavní. Srandovní bylo,
ze k práci jsem nemcinu nakonec vubec nepotreboval. Ale zato jsem se
pomalu zacínal ucit italštinu a francouzštinu…
*Ztráta iluzí*
*Nevím, jestli to brát jako štestí a nebo jako smulu, ale vzdy po
príchodu do nové firmy jsem se potkal s nekým zkušenejším, kdo mi
rovnou vysvetlil, jak to ve firme bezí. Vysvetlil mi, ze nic z toho, co
mi personalistky na pohovoru slibovaly, tak ve skutecnosti nefunguje.*
Ze to je vlastne jen (nevinná) lez, aby sem vubec nekdo šel delat. Díky
tomu jsem uz od prvního dne ve firme vedel, ze na nejaké povýšení u
pracantu se tu nehraje. A ze vše je to jen o lezení do prdele lidem ve
vyšším managementu. A i kdyz nerad, musím jím dát s odstupem casu za
pravdu. Skutecne to tak ve velkých firmách chodí. *Zazil jsem spousty
lidí, kterí pro firmu dreli a povýšení se ani po nekolika letech
nedockali (a nez by k tomu nebyl dostatek prílezitostí).*
*Zazil jsem spoustu srácu, kterí jen lízali ty správné zadnice, delali
velké nic a ti pak to povýšení díky tomu dostali*. I to byl jeden
z duvodu, proc jsem šel radeji delat sám na sebe. Dodnes toho kroku
nelituji. Hodne mi vzal. Ale hodne také dal. Stejne tak moc mi ale dal i
zivot v korporaci.
*Zivot v korporaci*
*Jedna z dalších vecí, která vás na velkých firmách zarazí je
elitárství.* Ve velkých firmách totiz nerozhoduje to, co umíte. Ale
jen a pouze:
· do cí zadnice se proderete
· jakou školu jste vystudovali, pokud nemáte dostudovánu aspoň jednu
vysokou školu (jedno jakého zamerení – treba telovýchovu), jste v
ocích personalisty naprostá nula – i kdybyste rídili klidne deset let
celou zemekouli
· prípadne z jaké firmy jste prišli (je zcela jedno, co jste tam
delali, dulezitý je zvuk, jméno firmy)
· jak casto si necháte s úsmevem na tvári srát na hlavu a zda za to
umíte i nálezite podekovat, kdyz vám neco cas od casu ukápne do cela
· zda se umíte neustále tvárit nadšene a tvrdit, jak vám na práci
zálezí – a zkuste to delat dennodenne treba za 15 000 hrubého jako to
musí delat prodavacky v Tescu:-)
· jestli umíte drzet jazyk za zuby a hlavne neodporovat svému vedení
(protoze – priznejme si to – nejméne oblíbení jsou ti lidé, co umí
a chtejí ríkat pravdu)
*Kdyz si tyto body tak nejak prectete ješte jednou, dojdete k záveru, ze
vlastne nikdo normální se do korporátní firmy ani nemuze dostat.*
*To je omyl – i tech normálních lidicek najdete ve velkých firmách
kupodivu hodne*. Alespoň já jich zazil docela dost. Zvláštní je, ze
skoro nikdo z nich nepracuje na zádné dulezité manazerské pozici.
Respektive – skoro všichni jiz pracují jinde. Za lepší peníze. Pod
lidmi, kterí oceňují jejich profesní kvality. Delají práci, která
není závislá na tom, jak moc se (ne)pretvarují. A jsou spokojení.
*Schopní lidé v korporacích jsou.* Ale vetšinou zde dlouho nevydrzí a
jdou brzy jinam. Je to vetšinou ve chvíli, kdy pochopí, ze to v této
opevované firme stojí skutecne za houby. A ze vlastne nemají duvod si
tady hrát na blbecky kvuli tem drobným, co tady dostávají.
A nebo zustanou a podvolí se. A korporátní prostredí je zkazí. Z
nonstop drícu se tak stávají další ovce, které pilne dodrzují
osmihodinovou pracovní dobu a stejne jako všichni ostatní se jiz kvuli
své práci nepretrhnou. Berou almuznu, kterou jim firma pravidelne
vyplácí. A podle toho vypadá také jejich oddanost práci a loajálnost
k firme.
*Jací lidé se pak tedy mohou dostat do techto firem?*
Vezmu-li to hantýrkou HR, tak do velkých firem se casto dostanou lidé,
kterí:
· *Mají odpovídající vzdelání (vysokoškolský titul)* –
slouzící jako nezpochybnitelný doklad o tom, ze se dokázali našprtat
pár poucek a vlastne se jim po strední škole nechtelo jít hned pracovat
(neplatí pro všechny profese – napríklad pro právníky, doktory,
programátory a jiné profese, kde se naopak bez vedomostí ze školy
neobejdete :-)).
· *Mají dlouholetou praxi* – tzn. mají v kolonce v CV alespoň jednu
ci dve zvucná jména firem, pro které pracovali, a jez se alespoň
okrajove venují podobnému oboru. Prípadne mají v CV název jiné
velké korporace, pro kterou pracovali celý zivot a nic jiného vlastne
ani nevideli. Výsledky v predchozí firme vetšinou HR oddelení uz tak
nezajímají.
· *Dovedou skvele varit kafe* – jelikoz ho denne vypijí tri galony, aby
ráno neusnuli u pocítace. Príprava kávy je jejich oblíbená
kratochvíle, jak si zkrátit jiz tak notne dlouhou a nudnou pracovní
dobu. Proto si kafe varí tak 5-10x za den.
· *Jsou týmovými hráci* – kdyz je neco nutné udelat okamzite,
delegují práci na zbytek týmu a jdou se dívat na Novinky.cz. Stejne tak
jako týmoví hráci nezapomínají informovat vedení o tom, kdo zrovna
málo maká (a své jméno tam jaksi zapomenou zmínit cirou náhodou).
· *Mají skvelé analytické myšlení* – dokází vytušit, ve které
místnosti se nachází kávovar, pokud dojde kafco, dovedou najít
náhradní náplň do kávovaru, zjistit, jak kávovar funguje, prípadne
jej zprovoznit v pracovní dobe, kdyz se porouchá. Umí si spocítat, ze
uz jsou v práci presne 8 hodin a je proto treba zahájit neprodlene úprk
smerem domov.
· *Ovládají MS Office* – tedy hlavne Word, prípadne Outlook. Excel
obcas taky, pokud je to nekdo naucil na vysoké škole.
· *Jsou komunikativní / mají odpovídající prezentacní a komunikacní
dovednosti* – dokází vám hodiny vykládat o tom, jak moc drou, proc to
nešlo udelat jinak a proc vlastne i po osmi letech ve firme ví o všem
úplné hovno.
· *Dovedou zvládat stres* – to proto, aby hned nezacali nadávat
kazdému troubovi, který jim mnohdy delá nadrízeného.
· Jsou *odpadlíky*, které jiz jiné firmy nechtely, a ted hledají jinou
zlatou zílu (cti korporaci), do které by mohly zaseknout svoje zdechlé
zamestnanecké zoubky.
*Na všechno máme pravidla a pro ty máme ješte další pravidla*
*Další speciálkou velkých firem je to, ze na vše je treba mít nejaké
interní smernice (tzv. policy, neplést si to s policemi na skríni, ty
vám pracovní zivot znepríjemňovat nebudou). Pravidla. Bez nich to
nejde.* A aby se v tom nekdo nedejbuh neztratil, tak se pro tato psaná
pravidla ješte udelal rozcestník, který taktéz však musel být sepsán
dle interních smernic. A proto se vytvorila další interní smernice pro
interní smernici, která nahrazovala interní smernici 146.2c.
Aby se nekdo nemohl vymlouvat, ze o daném pravidlu ci smernici nikdy
neslyšel, byly tyto interní smernice vyvešeny v kazdé kuchyni, meeting
roomu a pro jistotu mel tyto smernice vytištené kazdý radový i vedoucí
pracovník na svém stolecku.
*Ac to muze znít absurdne, skutecne takhle nejak to vypadalo. Inu
korporace.*
Kdyz si spocítáte, kolik papíru se muselo vytisknout kvuli kazdé
interní aktualizaci, bude vám mozná do smíchu, kdyz si pak
predstavíte, ze na kazdém stole se objevila také další tištená
interní smernice o tom, jak chránit zivotní prostredí (tzn. jak
správne skartovat papír, trídit odpad apod.). A záchrana našeho sveta
byla dokonána zelenými vlajeckami z plastu a plakáty po stenách,
které mely informovat kazdého návštevníka firmy o tom, jak úpenlive
bojujeme za zdravé zivotní prostredí. *Jenom já jsem techto vlajecek
napocítal pár set, plakátu bylo pár desítek, tištených materiálu na
stolech bylo nepocítane.* *A takových hezky vybavených kancelárí bylo
po svete na pár set az tisíc.*
Zazil jsem dokonce i situaci, kdy nejaká chytrá duše sepsala také
interní smernici týkající se toho, jak v chripkovém období správne
kýchat a jak si správne mýt ruce mýdlem. Chápu, ze ne kazdého doma
ucili, jak si namydlit ruce a opláchnout si je vodou. A proto na to musela
padnout další pulka Amazonského pralesu.
Takhle nejak vypadá korporace. Jiný kraj. Jiný mrav. A* spousta
zbytecností, nad kterými se budete smát. Casto celkem dost hystericky.*
↧