O socialismu se ríká, ze nefunguje, protoze nikdo nemá porádnou
motivaci odvádet kvalitní práci. To je jiste pravda, není to ovšem
zdaleka tím hlavním problémem socialistické ekonomiky. A hlavne,
motivace není dostatecným argumentem ve prospech svobodného trhu –
jiste není problém si alespoň teoreticky predstavit velkou skupinu
lidí, kterí jsou poctiví a nezištní. A vlastne si to ani predstavovat
nemusíme – dalších zpusobu, jak motivovat lidi, je v socialismu celá
rada (pracovní tábory, Sibir apod.).
Proc tedy socialismus i presto nefungoval a fungovat nebude? Kvuli tzv.
problému ekonomické kalkulace, respektive nemoznosti ekonomické
kalkulace v socialismu. Nikoliv motivace, ale ekonomická kalkulace je tím
konecným hrebíkem do rakve tohoto populárního spolecenského
usporádání.
*Jeden diktátor s prímými podrízenými*
Predstavte si, ze jste osvícený diktátor, kterému nelezí na srdci nic
jiného nez blaho obcanu zeme, kterou rídí. A predstavte si, ze všichni
tito obcané jsou rovnez poctiví a dychtive ocekávají vaše rozkazy, aby
je mohli do posledního puntíku splnit (prípadne máte k dispozici
dostatek pracovních táboru na to, abyste je k tomu prinutili). Nikdo
jiný nemá moznost o nicem rozhodovat, všichni jsou podrízeni prímo
vám. A nyní si predstavte, co konkrétne byste v takové pozici delali.
Na jaké problémy byste se zamerovali, jak byste je rešili, jak byste
vyhodnocovali úspešnost techto rešení?
Asi uz tušíte, ze takový systém nemuze fungovat. Duvodu je celá rada,
ale pro jeho odmítnutí nám stací uz jen to, ze kdyz máte pod sebou 10
miliónu podrízených, které musíte jednoho po druhém kontrolovat,
mluvit s nimi o jejich práci, o jejich výrobních postupech, jejich
efektivite, jejich talentech apod., tak byste se z toho patrne zbláznili.
I kdybyste s kazdým strávili hodinu casu, potom pri (rekneme) 5
miliónech práceschopných obyvatel byste tím museli strávit cca 580 let
cistého casu, nemluve o tom, ze hodina je samozrejme zalostne málo na to,
abyste do detailu pochopili, co kazdý clovek celý svuj zivot delá a jak
zlepšit jeho výkon. Závery, ke kterým byste tímto povrchním zpusobem
rízení došli, by byly nekvalitní i z toho duvodu, ze nemuzete být
expert na všechno. Nemuzete zároveň porozumet tomu, co delají lékari,
co delají konstruktéri mostu a co delají zahradníci. Svet uz je proste
takový a vzdycky takový bude, i mezi dobre motivovanými lidmi.
*Byrokratická hierarchie*
Socialisté si výše uvedené samozrejme intuitivne uvedomují, proto
navrhují trochu jiné usporádání. V socialistických zemích vidíme,
ze diktátori delegují své rozhodovací pravomoci na podrízené. Ti je
zase delegují na další podrízené atd., címz vzniká slozitá
byrokratická hierarchie – od premiéra nebo prezidenta, pres ministry,
námestky ministru, úredníky ministerstev az k vedoucím tech
nejmenších jednotek státního aparátu, napríklad predsedu
predmetových komisí na základních školách, vedoucích smeny v
nemocnicích atd.
Poctivý diktátor tak vyrešil svuj problém – nyní své kapacity
venuje pouze strategickým rozhodnutím na nejvyšší úrovni. Stejne tak
jeho podrízení mají jasne vymezený malý úsek, o kterém rozhodují.
Všichni tedy stíhají své manazerské úkoly plnit, a dokonce zde bude
docházet k prínosum ze specializace – jiz nemáme vedoucího
predmetové komise na základce a vedoucího smeny v nemocnici v jedné
osobe.
Diktátor si ale neuvedomuje, ze mezitím vytvoril problém jiný, a tím
je nemoznost koordinace. Rozdelení pravomocí je sice fajn v tom smyslu,
ze kazdý má na své úkoly více casu a muze se na ne více
specializovat, ale obrácenou stranou mince je to, ze nyní jiz jejich
rozhodnutí nevyhází z jedné hlavy, ale ze dvou oddelených hlav.
Kdyby obe strany mohly fungovat kazdá ve svém vzduchoprázdnu, tak by to
nevadilo – jak ale víme, všichni se na svete musíme delit o omezené
zdroje (práci, pudu a kapitál). To znamená, ze rozhodnutí vedoucího
predmetové komise o nákupu napríklad papíru do tiskárny ovlivní
zdánlive nesouvisející oddelení v nemocnici, které samozrejme papíry
do tiskárny potrebuje také, a cím více jich spotrebuje predmetová
komise, tím méne jich zbude pro oddelení v nemocnici.
Protoze se obe strany musí delit o tytéz zdroje, je pro zajištení
vysoké zivotní úrovne bezných lidí nezbytné, aby rozhodnutí
zmínených dvou oddelení byla koordinována – napríklad aby si pro
sebe nemocnice nezabrala zbytecné mnozství kancelárských potreb,
protoze je na jejich fungování závislá mnohem méne nez predmetová
komise (neco málo na nemocnici ovšem musí zbýt, protoze úplne bez nich
také fungovat nemuze).
Jenze to není mozné. Není zádný objektivní zpusob, jak urcit, kdo
papíry potrebuje více. Oba vedoucí znají svou potrebu papíru ze svého
vlastního pohledu, ale nevidí si navzájem do hlavy, aby mohli posoudit,
zda kazdý další list papíru víc upotrebí jeden, nebo druhý.
Preneseno do soukromého zivota si to lze ukázat na príkladu manzelského
páru, kdy by on nejradši šel na fotbal a ona šla nejradeji do divadla,
ale protoze se jedná o bájecnou zenskou a bájecného chlapa, pro
kazdého je hlavní, aby byli spolu. Takze budou rešit, jestli je lepší,
aby se omezil on a šlo se do divadla, nebo aby se omezila ona a šlo se na
fotbal. On si bude ríkat, ze kdyby jí to udelalo radost, tak klidne do
toho divadla pujde, jenze co kdyz ona do toho divadla zase tak dychtive
nechce, a byla by menší újma pro ni, kdyby se šlo na fotbal, nez pro
nej, kdyby se šlo do divadla? A ona si bude ríkat to samé obrácene.
Jak je videt, poctivost a nezištnost nám ani doma, ani v práci vubec
nijak nepomáhá najít optimální rešení z hlediska všech
zúcastnených, protoze lidé si proste nevidí vzájemne do hlavy a
nemuzou urcit, jestli daný omezený zdroj více upotrebí oni, nebo nekdo
jiný. A fakt, ze v praxi se o papíry vedoucí nedelí s jedním dalším
vedoucím, ale s miliony ruzných vedoucích ruzných úseku ve výrobe
ruzných polotovaru ci produktu po celém svete, nám na schopnosti najít
rešení tak slozitého optimalizacního problému jiste moc nepridá.
*Trh*
Socialismus tedy nemuze fungovat ani v prostredí poctivých, dobre
motivovaných lidí. Jedinou funkcní alternativou bude vzdy svobodný trh.
Na trhu jsou všechny výrobní prostredky vlastneny soukrome a kazdý si
na základe svého sobeckého zájmu rozhoduje, jak je vyuzije. To vede i k
oboustranne výhodným smenám. Rozhodování je dále usnadňováno
pouzitím penez, díky kterému je mozné kazdému výrobnímu faktoru
priradit jeho trzní cenu, která v jednom císle vyjadruje jeho relativní
vzácnost a potrebnost, byt jsou tyto výsledkem jednání miliónu zcela
odlišných lidí v odlišných situacích. Kdyz má vedoucí smeny v
nemocnici prebytecné papíry do tiskárny, tak jich proste zacne kupovat
méne, címz prispeje k poklesu jejich ceny, coz následne povede k tomu,
ze si je koupí nekdo jiný. A ten nekdo jiný bude ten, kdo je potrebuje
nejvíce – protoze ten za ne také bude ochoten nejvíce zaplatit. V
socialismu toto rozhodnutí není mozné provést jinak nez cucáním z
prstu neznalého úreníka, který i pri nejlepší vuli bude znát
maximálne hrubé obrysy nekterých procesu, kterých se jeho rozhodnutí
dotkne.
Stejne tak je mozné, ze poptávka po papírech do tiskárny bude na celém
trhu tak nízká, ze uz nyní bude jejich cena velmi nízká. To umozní
vedoucímu smeny, aby spotrebu po papírech neomezoval a radši pro ne
našel uzití, treba vyrobit z nich vlaštovky pro deti svých
podrízených nebo podlozit jimi kolíbající se stul. Na první pohled se
to jeví jako plýtvání – plýtvání to ale není, protoze podle
nízké ceny vidíme, ze papíry jsou v ekonomice tak dostatkové zbozí,
ze vlaštovky jsou zkrátka jejich nejefektivnejším mozným vyuzitím. V
socialismu bychom nikdy nemohli takové porovnání provést, protoze opet
nevidíme do hlav miliard zamestnancu a jejich vedoucích po celém svete,
kterí poptávají jednotlivé výrobní faktory nebo polotovary, stejne
tak jako nevidíme do hlav spotrebitelu, kterí poptávají koncové
výrobky a sluzby.
Dlouhodobe nízké ceny papíru do tiskárny navíc pravdepodobne povedou k
tomu, ze firmy vyrábející tyto papíry budou mít financní problémy,
které jim budou signalizovat, ze papíru je na trhu príliš mnoho a ze by
bylo vhodnejší, kdyby tyto firmy svou cinnost ukoncily a umoznily tak
presun svých pracovníku, pudy i kapitálu do výroby neceho jiného,
hodnotnejšího, pro co lidé (at uz jako spotrebitelé, nebo jako manazeri
firem) najdou vetší vyuzití nez výrobu vlaštovek, a proto také budou
ochotni za to více zaplatit. Oproti tomu by socialistický plánovac nikdy
nedokázal urcit, jestli je papíru nadbytek nebo nedostatek, vyjma
extrémních prípadu, kdy se na nejaké zbozí stojí mnohahodinové
fronty.
Vidíme tedy, ze pouze decentralizovaný trh, na kterém mohou relativne
malé organizace lidí mezi sebou soutezit, vlastnit výrobní faktory a
obchodovat spolu, dokáze nasmerovat práci, pudu i kapitál do tech
oblastí, kde budou nejvíc uzitecné v plnení spotrebitelských prání,
a to nejen v tom smyslu, ze se bude vyrábet to, co nejlépe odpovídá
poptávce lidí po koncových produktech, ale také ze se to bude vyrábet
nejefektivnejším mozným zpusobem. Umozňuje jim to cenový mechanismus,
který roznáší po celém trhu jinak obtízne získatelnou informaci o
relativní vzácnosti a uzitecnosti všech výrobních faktoru. A jediné,
co pro to firmy musí udelat, je vyvíjet snahu o vytvorení co
nejvetšího zisku – coz je císlo, které se dá pomerne snadno a témer
exaktne spocítat.
*Záver*
Socialismus nefunguje nikoliv proto, ze by lidé nebyli dostatecne
motivovaní nepodvádet. Severokorejské gulagy jsou jiste velmi
„dobrá“ motivace, a presto Severní Korea zaostává, stejne tak jako
pres bobtnající nános nových a nových zákonu, regulací, pokut a
dotací zaostávají státní odvetví v Ceské republice. Problémem je
nemoznost ekonomické kalkulace a neschopnost i pri té nejlepší vuli
nasmerovat v tak slozitém systému výrobní faktory tak, aby byly co
nejlépe vyuzité.
http://www.mises.cz/clanky/opomijena-ekonomicka-kalkulace-1013.aspx
↧