Rozsáhlou viktoriánskou charitu nyní demonstrujeme [1] na nekolika
príkladech. Bude zde ovšem z duvodu omezeného prostoru predstaven jen
malý zlomecek této charity. Podíváme se i na nekteré další
zajímavosti, které se s touto charitou pojily.
Historicka J. Newby si všímá charity provozované zenami z vyšší
vrstvy: "Venkovské šlechticny organizovaly distribuci zbytkového jídla
a starých šatu pro chalupníky. L. Birchall balila vánocní krabice
caje, kávy, cukru, slaniny, tabáku, kakaa, cokolády, rybízu, sušených
rozinek, jablek, pomerancu a krekru.". E. Portsmouth venovala celé dny v
roce 1871 návštevám chudých. Tyto zeny také dávaly peníze nebo
navštevovaly nemocné nájemce a platily lékarskou péci. Atp. Newby
dále uvádí ponekud sarkasticky, ze: "Ne všechny zeny z horní vrstvy
delaly taková gesta, ale velká cást delala nejakou formu charitativní
práce. Pred 80. léty 19. století se nekolik podílel na organizování
charitativní práce, které dominovala strední vrstva. Mestská elita
radeji pravdepodobne sbírala peníze, nez se zúcastňovala
výboru...Peníze vynášející bazary, koncerty a zahradní slavnosti
byly všechny príjemnou, svedomí ulehcující cestou 'pomoci' chudým bez
špinení jemných aristokratických rukou.". Napríklad bazar v
"Convalescent Hospital" v Blackrock v Brightonu vynesl roku 1872 pres
tisíc liber. Dále: "Zeny horní vrstvy mely silné napojení na
vzdelávací charitu. Jejich zapojení variovalo od 'financování škol,
vybírání ucitelu, a denního managementu, az k vydrzování tríd,
zaopatrení a obcasná prítomnost na výrocních pohošteních." [2].
Extrémem byla Angela baronka Burdett Coutts, která venovala na charitu
pres 1 milion liber [3]. Nekteré z techto zen se zasvetily charitativním
akcím, které mely praktický a trvalý efekt, napríklad: "Lady Jeune
zalozila charitativní domov pro chudé zeny, lady Breadalbane pomáhala
sirotcinci a lady Tweedsdale organizovala ‚veselé vecery pro chudé
deti‘." [4].
Jiz v dobe prumyslové revoluce (1770-1810) se stredostavovské rodiny
venovaly charite ve vánocní dobe. Také v pozdejších dobách se zeny ze
strední vrstvy venovaly charite [5]. Jiný pramen uvádí, ze: "Mnoho zen
strední vrstvy bylo zapojeno v aktivitách na získání financních
prostredku: subskripce, charitativní plesy, bazary a dobrocinné bazary s
prodáváním dekorací a výšivek. Jiné pracovaly více prímo s temi,
kterí chteli pomoci. The Ladies' Sanitary Association, ustavená v 1857
‚pomáhala popularizovat hygienické znalosti psaním a distribuováním
jednoduchých a zajímavých traktátu na hygienické a domácí téma‘.
Jednou populární formou sociální práce bylo navštevování
chudých… Navštevovací spolky a výbory poskytovaly jídlo, prikrývky
a uhlí. Vetšina 'dámských návštevníku' navštevovala týdne a vedla
si poznámky o tom, co nalezlo.". Doplňme, ze to znamenalo spojení
charity a pomerne úcinné kontroly jejího prípadného zneuzívání, coz
cinilo charitu efektivnejší. Dále se muzeme docíst, ze: "Nekteré zeny
si vybraly návštevy s charitativními organizacemi, jiné pracovaly ve
svých lokálních oblastech nezávisle, a nekolik i zalozilo svoje
vlastní charity.". Jmenovat lze sociální bydlení O. Hill ci klub
pracujících dívek H. Swanwick [6]. Charita to tedy byla znacne pestrá
*Další druhy charity*
Jaké další druhy charity bylo mozné v literature najít dále?
Existovaly napríklad charitativní instituce, které asistovaly mladým
sluzkám. Jedna z nich byla "Metropolitan Association for Befriending Young
Servants". Tato nalezla v 80. letech 19. století místo pro více jak 5
tisíc dívek rocne a i po té je kontrolovala. Dále: "Speciální
instituce trénovaly a umístovaly chudé z verejných chudobincu, bývalé
vezenkyne a prostitutky v nápravnách jako sluzebné." [7]. Charita mohla
být také poskytnuta vdovám s detmi, a to napríklad ve forme uhlí v
zime nebo šatu anebo mohla jít vdova na misie, kde mohla dostat spolu s
detmi jídlo. Vedle toho deti mohly rodine výdelkem pomoci. Na druhou
stranu dle téhoz zdroje vetšina techto vdov mela vyhledat pomoc
verejných autorit chudinského práva (Poor Law Union). Dále existovaly
polévkové kuchyne [8].
Behem americké obcanské války (1861-1865) došlo k nedostatku bavlny v
Manchesteru (dle autora z duvodu blokády konfederacních prístavu
unionisty a díky soubezné hospodárské krizi). Ta byla behem této
války reexportována do Ameriky (pres New York – tj. do Unie) a bez
práce melo v Manchesteru skoncit 3/5 pracovní síly (331 tisíc lidí).
Tím byli postizeni rádní i neprozíravý. Následne: "Polévkové
kuchyne byly otevírány, a mnoho charitativní pomoci bylo obdrzeno.".
Mnoho této pomoci prišlo odjinud nez z dané oblasti a nez od místních
bavlnárských továrníku. I kdyz v roce 1863 zde došlo k urcitým
nepokojum [9]. Jiným prípadem charity byly charitativní "House of Refuge
for the Destitute Poor". Tato prístreší byla otevrená v nejtvrdších
zimách (zde se nabízí pararela se soucasností) a poskytovaly jídlo,
umývárny a místo ke spaní. Príklad jedno z domu, který byl otevren v
roce 1820, uvádí, ze bylo prijímáno 200 osob. Kazdý prijatý clovek
dostal lístek na tri noci. Tehotné zeny a nakazlive nemocní a lidé s
nemocnou kuzí byli segregováni a bylo jim poskytnuto alternativní
bydlení. Takováto zarízení však nebyla schopna uspokojit všechny a
mnoho lidí muselo být odmítnuto [10].
Dále v druhé polovine 19. století bylo v Londýne zalozeno pres tricet
spolecností a trustu modelového bydlení (tj. zdravejšího a lepšího),
ty se však také snazily o dosazení mírného zisku (tzv. 5 %
filantropie) a od let 1866 a 1867 si mohly levne pujcovat od mestských
obvodu a mely i jiné výhody. Šlo tedy spíše o hybridne financovanou
akci [11]. Nezmizela ani úplne stará zboznost. Mnoho charitativní
práce bylo v 19. století v Londýne poskytnuto evangelickými verícími,
k cemuz je vedla jejich víra, motivem byla snaha ulehcit fyzickou nouzi a
uchránit duše chudých, doufajíce v zajištení vlastní spásy a
demonstraci lásky k bliznímu. Dalším príkladem je práce studentu. Ke
konci 19. století skupiny studentu prišli zít mezi chudými a pomáhat
jim (tzv. slumming) [12].
*Náhodná charita a hrdost chudých*
Významná tehdejší charitativní organizace "The Charity Organisation
Society" ustavená v 60. letech (dle wikipedie 1869), mela názor na
charitu takový, ze oponovala poskytování náhodné charity a prosazovala
pomoc, která by ucinila rodinu samostatnou. Tato organizace také
upozorňovala na moznost zneuzívání charity [13]. Podobný názor
ohledne nezamerené rozmanité charity mela i výše zmínená významná
sociální pracovnice a jedna ze zakladatelek této organizace O. Hill
[14]. Na druhou stranu pokud na tuto nezamerenou a nahodilou charitu nebyl
právní nárok, tak tato charita nemohla mít az tak velké negativní
dopady na morálku jejich príjemcu. Naopak mohla pomoci zaslouzilým
chudým preklenout špatné casy, aniz by si tito na charitu zvykli.
Prípadné zneuzití takovéto charity nezaslouzilými chudými pak mohlo
být prijatelnou cenou, protoze díky nahodilosti nehrozilo ani u této
skupiny trvalé zneuzívání.
Parlamentní rozhodnutí z roku 1880 narizovalo povinné vzdelávání
detí do 10 let veku, které az do roku 1891 museli rodice prímo platit
(pozdeji platili neprímo prostrednictvím daní a jejich dopadu) a navíc
museli deti rádne obléci. Jisté rešení existovalo: "Pomoc byla nekdy
dostupná ve forme volných anebo dotovaných míst, ale pokora
akceptování charity byla ješte další zábranou pro chudé rodiny."
[15]. Dle jiného názoru ze zacátku 20. století ohledne výše
uvedených charitativních "návštevnic", bylo odpornou urázkou chudých,
kdyz pomoc byla delána se slídením a paternalistickým duchem." [16].
Chudí tedy meli zrejme tehdy jistou hrdost.
*Rozsah charity*
Presný rozsah charity je stezí mozné urcit, ale neco se dá v literature
presto najít. "V roce 1885 celkové charitativní dary poskytnuté v
Londýne byly vetší nez švédský národní rozpocet. Tak jako
venování penez, mnoho zen strední vrstvy také provozovalo charitativní
práci. Do roku 1857, 'Nebylo mesto v království, které nemelo svoji
porodní spolecnost, zenskou školu, navštevující spolecnost,
ošetrovací institut a mnoho jiných charitativních organizací.' A tyto
byly vetšinou provozovány zenami." [17]. Ve stredních letech vlády
královny Viktorie: "Charita a filantropie vzkvétaly a práce mohly
zahrnovat starání se o prostitutky, vezne, sirotky, zvírata, staré a
nemocné, provozování svépomocných spolku a sporících klubu
pojištujících proti nezamestnanosti nebo návalu nemoci, kampane na
strídmost nebo spásu duše skrze církev. Stredo-viktoriáni zalozili
charity a filantropické podniky pro témer kazdý myslitelný sociální
problém a prípad… Ackoli mnoho spocívalo na definici 'zaslouzilý' a
'nezaslouzilý' chudý, je dulezité si všimnout, ze charitativní výdaje
daleko prekrocily financní zdroje dostupné skrze nové chudinské
právo.". Opet se zde konstatuje, ze mnoho z této charity spocívalo na
práci zen ze stredních vrstev [18].
Pres prevazující predstavu, ze chudí byli sami odpovední za svoje
neštestí, tak lépe postavené vrstvy nebyly indiferentní k jejich
utrpení [19]. Takové tvrzení se však nezdá být zcela v souladu s
delením chudých na zaslouzilé a nezaslouzilé, protoze takové delení
by pak nedávalo valného smyslu (viz i dále). Pokracujme však dále:
"Behem 19. století zde byla záplava slitování a charity pro široké
skupiny potrebných a neštastných lidí v Londýne. Ti v pozici pomoci a
inklinace k jejímu provozování byli velkorysí ohledne svého casu,
penez a talentu. Jak komentoval jeden zurnalista, 'Obratnost s kterou muzou
být vybírány peníze v Londýne pro charitativní úcely je velmi
ohromující.". Soucasník Sampson Loow ve své knize "The Charities of
London in 1852-3" zaznamenal celkove 530 charitativních institucí a
spolecností v metropoli, vetšina z nich byla zalozena pred pusobením
investigativních novináru (jako byl Ch. Dickens nebo H. Mayhew). "Tento
seznam obsahoval 17 institucí pro napravení padlých zen, 13 pro podporu
poulicní bídy a neštestí, 126 charit pro prestárlé, 9 pro slepé,
neslyšící, duševne nemocné, 13 asylu pro sirotky a 43 domu misijních
spolecností. Charitativní financní prostredky pocházely z donací,
odkazu, sbírek, kostelních sbírek a fundraisingových událostí." [20].
Výzkumy a psaní investigativních novináru primeli další obcany ze
strední trídy k nabídnutí financní pomoci. Napríklad mnoho ctenáru
novináre H. Mayhewa posílalo dary pro lidi, o kterých tento novinár
psal. Mayhew byl však z dnešního progresivního pohledu ponekud
staromódní: "Mayhew byl proti udelování charitativních daru, protoze
veril, ze snad vubec nejvíce nebezpecnou lekcí, kterou se kdokoliv z
lidí muze naucit, je, ze existují jiné cesty k získání penez nez
práce k jejich získání.". Mayhew (respektive jeho vydavatel) sám
radeji tedy z daru poskytoval dostatecne zaslouzilým malé granty anebo
levné pujcky za výhodných podmínek k nákupu zbozí anebo vybavení k
zarízení anebo pokracování v povolání [21]. Šlo tedy o venování
povestného rybárského prutu na místo ryby. Vedle rozlišení mezi
zaslouzilými a nezaslouzilými chudými, byla tato skutecnost druhým
významným bodem, který soukromou charitu odlišuje od vetšiny dnešní
verejné „charity“ [22]. Mayhewovo a podobná psaní samozrejme
odstraňovalo i asymetrii v informacích o problému sociální otázky,
problému o kterém pravdepodobne ne kazdý vedel.
Další zdroj uvádí, ze v ranných 60. letech 19. století dobrovolná
filantropická aktivita cinila mezi 5,5 a 7 miliony liber rocne a
upresňuje predcházející citace, ze ackoliv ne vše z toho bylo
venováno výhradne ke zmírnení chudoby, tak tyto výdaje prekrocili
celkové výdaje chudinského práva v Anglii a Walesu. "Dary pokracovali
na vysoké úrovni: v pozdních 80. letech 19. století, The Times se
chlubily, ze rocní príjem ruzných londýnských charit byl kolem 5
milionu liber, 'dvakrát více nez ve Švýcarské konfederaci'.
Dobrovolný prístup následkem toho prevyšoval oficiální sociální
podporu v hlavním meste." [23]. Tento zdroj ješte uvádí, ze pri jedné
vyjímecné prílezitosti se v roce 1886 podarilo vybrat 78 tisíc liber
[24].
*Efektivnost charity*
Peníze byly distribuovány ruznými zpusoby. "Velké sumy byly pouzívány
k financování bezplatných dispensáru, bezplatné lécby ambulantních
pacientu, škol, polévkových kuchyní, chudinských asylu pro bezdomovce
a behem poklesu [hospodárství, pozn. autora] k distribuci šatu, obuvy a
malých sum penez nezamestnaným.". Dle Balla a Sunderlanda tato charita
nebyla nijak v soucinnosti a nebyla koordinována navzájem a ani s
verejným chudinským právem tak, ze mnoho penez bylo pouzito neefektivne
[25]. Zde se autori ovšem cástecne mýlí, protoze príkladem jisté
koordinace je prípad dobrovolných nemocnic, který jsem uvedl jinde:
„Soukromý zdravotní systém byl dost pestrý a decentralizovaný. To
však nebránilo spolupráci mezi ruznými nemocnicemi, jako byly obecné a
specializované nemocnice anebo spojování nemocnic za úcelem spolecného
levnejšího nákupu léku.“ [26]. Neefektivnost charity je sporná
zvlášte ve srovnání se soucasnou sociální politikou, pokud si
uvedomíme, ze charita byla tehdy casto provozována s vetší znalostí
daných chudých (nebyla provozována tedy nekde z kanceláre) a se snahou,
aby se tito postavili na vlastní nohy. To príliš rozsáhlou kooperaci
nepotrebuje a centralizace je zde naopak spíše na prekázku. Konecne
centralizace v podobe koordinace a soucinnosti se nejen nemusí vyplatit z
hlediska nákladu, ale muze vést i k prehlízení ruznorodých - zejména
méne zastoupených - potreb a v prípade chybných rozhodnutí zasahuje s
vetší pravdepodobností vetší cást centralizovaného systému nez u
systému decentralizovaného. Centralizovaný systém umozňuje také
snadnejší univerzální a rozsáhlejší diskriminaci.
Ball a Sunderland také pri té prílezitosti uvádejí (v podstate jako
nevýhodu), ze utracení penez spocívalo na rozlišování dárcu mezi
zaslouzilými a nezaslouzilými chudými [27]. To je zvláštní pokud si
uvedomíme, ze titíz autori upozorňují na nutnost odlišit zneuzívání
podpory temi, kterí ve skutecnosti nejsou potrební. Jinak je vedle
rozlišení na zaslouzilé a nezaslouzilé nutné zavést drahý
univerzální systém podpor pro všechny [28]. Autori zde mozná narází
(?) na to, ze rozdelení na zaslouzilé a nezaslouzilé chudé je nutne
subjektivní. Avšak koneckoncu vyjma podpor pro všechny, musí dané
rozdelení podpor provést úredníci, politici ci (nekdy mozná) volici -
tj. opet lidé, a tedy jde opet subjektivní rozdelení. I politika podpor
pro všechny musí být podlozena subjektivním rozhodnutím o tom, kdo
bude cistý daňový plátce a kdo cistý daňový príjemce – tj. kdo v
realite nakonec podporu skutecne dostane.
Pripomeňme, ze pokud politici sledují vlastní zájmy, tak snaha udrzet
se u moci je vede k tomu, aby si zajistili podporu príjemcu sociálních
dávek ve volbách, protoze to znamená nárust poctu hlasu, a tím i
vyšší pravdepodobnost setrvání u moci (prípadne dostání se k moci).
Taková investice se politikum oplatí a bude tedy provádena. Pak však
není duvod snazit se pomoci temto príjemcum se postavit na nohy a
dosáhnout samostatnosti v obzive. Taková investice politikum neprináší
volicské hlasy, ale muze vést ve skutecnosti i k jejich úbytku. Taková
investice se tedy politikum neoplatí a nebude o ni príliš velký zájem
(snad jen s vyjímkou katastrofální hospodárské situace.) Anthony De
Jasay napsal, ze az do pocátku 20. století: „Dárci obdarovávali
„své“ místní chudé, uprednostňujíce ty, jiz si to zaslouzili, a
motivujíce tak ty ostatní, necinné a nezodpovedné, k aktivite.“
Administrativa byla jednoduchá a pomoc efektivní. Autor pripouští, ze
nekterí chudí mohli být prehlédnuti, ac si pomoc zaslouzili. „Charita
byla, a stále je, morální povinností, jez není vynucována. Snad jen s
výjimkou mozného spolecenského odsouzení tech, kterí na charitu
neprispívají. Príjemce nemá zádný nárok na na peníze dárce a musí
se spolehnout na jeho doboru vuli.“ [29]. Dle De Jasaye prerozdelování
slouzí k dosazení a udrzení moci: „Jak jsme jiz videli, slib
prerozdelovat od majetnejších k méne majetným pomáhá získávat hlasy
potrebné v našem systému k dosazení a udrzení prerozdelovací moci.“
[30]. Presneji dle mého pomáha mocným bohatým vysávat ostatní bohaté
a méne bohaté a chudé pracující za pomoci házení zbytku
nezaslouzilým chudým.
Nicméne tato kritika ohledne soucinnosti, koordinace atp. vedla k
zalození výše zmínené "The Charity Organisation Society", která mela
za cíl racionalizovat charitu v Anglii. Tj. dobrovolná aktivita prišla s
urcitým rešením. Tato organizace se zamerila na charitu zalozenou k
tomu, aby chudí získali znovu samostatnost. Její londýnská pobocka
poskytovala chudým granty v penezích nebo naturáliích, nabízela
pujcky, pomáhala s emigrací, poskytovala penze a vdovské duchody a
obnošené šaty a pouzité knihy. Ne kazdá charita však byla ochotna s
touto organizací kooperovat [31]. Ne kazdý tedy mel zájem na
centralizaci.
Další zdroj charity má tezko odhadnutelný rozsah, ale je velmi
významný: "Chudí se podporovali navzájem v casech tezkostí a krizí,
jako byl porod, nemoc, smrt a vezení, stejne jako na kazdodenní bázi."
[32]. To samo o sobe nutilo lidi k tesnejší spolupráci a k udrzování
lepších vztahu.
[1] Zpravidla vyjma školství a zdravotní péce, kterým jsem se venoval
jiz jinde.
[2] Newby, s. 129, viz i s. 122 a 124.
[3] Ibid, s. 97. Dle anglické wikipedie to bylo dokonce pres 3 miliony
liber, viz heslo „Angela Burdett Coutts“.
[4] Ibid, s. 130.
[5] Downs, s. 19 a Garwood, s. 19.
[6] Newby, s. 97-98.
[7] Ibid, a. 9-10. Zamestnavatelé však zrejme casto povazovali dle
autorky zamestnávání techto sil také za "charitativní" a platili casto
hubené mzdy. Vedle mzdy však sluzky obvykle dostávaly i deputát -
stravu a bydlení. Obecne tato prác nebyla nijak dobre placená, coz se
ukázalo v dobe príchodu továren, které nabízely zenám vyšší platy
a vzniku „nedostatku“ sluhu a sluzek.
[8] Sacks, s. 8-9 a Clayton-Octavia Hill, s. 13.
[9] May, s. 44 a 46. Je dost pravdepodobné, ze kvuli této situaci byli
místní podnikatelé zasazeni ztrátami a mnozí z nich nebyli schopni
pomoc poskytnout. Ztráty z nefunkcních kapitálových statku mohou být
velmi tezké, vedle ušlého zisku je nutné totiz alespoň továrny a
zarízení hlídat a udrzovat a prípadne je nutné platit i splátky
úveru. Je kuriózní, ze nepokoje se v Manchesteru konaly i roku 2011.
[10] Amy, s. 76-77.
[11] Ball, s. 385.
[12] Amy, s. 84 a 121.
[13] Horn, s. 74.
[14] Clayton, s. 10.
[15] Garwood, s. 73.
[16] Newby, s. 97. Zajímavé je, ze ve své populární sérii „Toulky
ceskou minulostí“ uvádí P. Hora-Horejš, ze takzvaní trhané-lidé
zijící na dne (a barabové pracující na stavbe zeleznic) si udrzeli
tolik cti, ze nešli zebrat a jen vyjímecne si hledali nezákonné zpusoby
obzivy. Dle autora dlouho do 20. století platilo, ze: „…ve spolecnosti
obecne, a to i mezi nejubozejší spodinou, prezívalo dávné prikázání
– nepokradeš!“(Hora-Horejš, s. 15).
[17] Newby, s. 97, Viz i dále.
[18] Garwood, s. 75.
[19] Amy, s. 83.
[20] Ibid, s. 83-84. Padlé zeny byly prostitutky.
[21] Ibid, s. 84.
[22] Podobný verejný systém pro hledání práce v New Yorku uvádí T.
Abram – viz Abram, s. 186 a 188.
[23] Ball, s. 371. Jiste jde o odhady. Pravdepodobne však nezahrnující
ten fakt, ze práce spojená s dobrovolným rešením sociální otázky
nebyla zpravidla financne odmeňována a tudíz nemohla být vycíslena na
rozdíl treba od platu profesionálních sociálních pracovníku.
[24] Ibid, s. 371. Zde hrál roli mimo jiné i strach z tezkých
výtrzností.
[25] Ibid, s. 372.
[26] Viz
zde: http://www.mises.cz/clanky/dobrovolne-nemocnice-lekarska-pece-a-stat-ve-viktorianske-velke-britanii-6-6--928.aspx.
Podobne zde: “L. Mitton uvádí, ze treba v prípade drahé diety byl
chudý pacient poslán k dáme dobrovolnici, která byla v kontaktu s
lokální charitou a mohla zajistit pacientovi speciální jídlo nebo
návštevu od místní nemocenské pomocné spolecnosti (sick-room aid
society) a pecovatelky (health visitor)”
(http://www.mises.cz/clanky/dobrovolne-nemocnice-lekarska-pece-a-stat-ve-viktorianske-velke-britanii-5-6--927.aspx))
[27] Ibid, s. 372.
[28] Ibid, s. 370-371.
[29] De Jasay, s. 110.
[30] Ibid, s. 122.
[31] Ball, s. 372.
[32] Amy, s. 83 a podobne pro pozdne viktoriánskou periodu s. 114.
http://www.mises.cz/clanky/charita-ve-viktorianske-britanii-i-1040.aspx
↧