Dle M. Balla a D. Sunderlanda dobrovolný sektor v kontrastu k verejným
aktivitám preferoval morální pohled na chudobu [33]. Ten spocíval dle
autoru v tom, ze zvýrazňoval individuální selhání: "Chudí jsou kvuli
individuálnímu morálnímu selhání, jako lenost, opilství, a
nedostatek osobní a obcanské hrdosti. Šlechetný stát pomáhající
takovým lidem jen udelá vec horší, povzbuzením dalších zadatelu;
oslabí dále svépomoc a odhodlání vytvorením cyklu závislosti; a
podkope ctnost práce a samostatnosti ve zbytku spolecnosti zdanené k
financování sociálních dávek.". Systém dobrovolného sektoru mel
odradit chudé od nemorálností a zádání chudinských dávek a soucasne
se mel pokusit oddelit zrno od plev a nabídnout zpusoby jak by si meli
chudí sami pomoci zlepšit svoji ekonomickou situaci a svuj morální
údel. Naproti tomuto pohledu soukromého sektoru se konstituoval druhý
pohled, který se domníval, ze chudoba byla dusledkem rady okolností jako
nezamestnanost, vek a bídné vzdelávání, ci jejich kombinace. Špatné
chování melo být tak dusledkem beznadeje chudých. Dle autoru se oba
pohledy zase tak moc neliší a oba pracují s rozlišením chudých na
zaslouzilé a nezaslouzilé [34].
Domnívám se, ze rozlišení na zaslouzilé a nezaslouzilé chudé je ve
skutecnosti významnejší v daném delení nez to zda šlo o morální
nebo „ne-morální“ pohled. Ostatne je patrné, tak to byly práve
dobrovolné akce soukromého sektoru, které hrály ve zkoumané dobe jasne
prim. Vzhledem k radikální nejistote sveta a z toho plynoucích dusledku
mohl ve skutecnosti koncept zaslouzilého chudého znamenat i nekoho, kdo
prišel do neštestí napríklad svým špatným rozhodnutím a ne tedy
morálním selháním. Pripomeňme, ze starobince byly staveny také
napríklad pro chudé cesace vlny, chudé pletare, sluhy, chudé staré
farmáre, kterí prišli - a to je dulezité - ztrátou dobytka do chudoby,
výrobce plachet a jejich vdovy, vdovy po lodních tesarích, pivovarské
pracovníky anebo - a to je také dulezité - obchodníky provozující
zámorský obchod [35]. Tato skutecnost zároveň znamená, ze soukromý
sektor se nemohl zcela opírat alespoň u nekterých kategorií osob o
výše zmínený morální pohled, protoze chudí starí lidé se stezí
mohli díky charite naucit vetší pracovitosti a následne vyrazit do
práce. Šlo zde skutecne jen o dozití a prípadne maximálne vylepšení
chování. Prípad rozsáhlé charity ve prospech detí pak úplne vylucuje
predpoklad jejich nejakého morálního selhání (i kdyz mohlo dojít k
morálnímu selhání rodicu, ale to jiste neplatí pro rodice sirotku),
protoze toto morální selhání se nemohlo do urcitého veku dítete ani
konat. Pak je však otázkou, zda morální koncept nebyl spíše spojen
skutecne jen s jevy jako je lenost, opilství, nevázanost, špatné
chování, zneuzívání pomoci, nešetrnost atp. A nikoliv s jevy, které
byly mimo kontrolu daných lidí. Takový odlišný pohled by podporoval i
výše zmínený prípad charity za krize bavlnárství za obcanské války
Severu proti Jihu v Manchesteru, samotným Ballem a Sunderlandem výše
zmínenou charitu v dobe recesí anebo prípady charit ve prospech
vyhorelých. Je však zrejmé, ze morální pohled i druhý zmínený
pohled nejsou v rozporu s cílem, aby se chudí s urcitou pomocí postavili
na vlastní nohy a stali se nezávislými.
Ovšem pokud zahrneme do našeho uvazování i dopady, které mel tehdy
verejný sektor na ekonomiku napríklad v podobe daní, cel, privilegií,
licencí, regulací atp. a následné dopady techto politik na chudé, tak
je jasné, ze zde máme ješte jeden faktor, který prispívá k
prohlubování chudoby, a který není na první pohled zrejmý a mohl se
jevit jako selhání chudých [36]. Zejména pro omezenou moznost nalezení
práce (nebo lepší práce) mely v té dobe význam predevším licence a
regulování práce (viz predchozí poznámka). Lenost pak byla v takovém
prípade skutecne jen zdánlivá.
*Prostituce a charita*
Balluv a Sunderlanduv pohled znacne narušuje charita ve prospech
prostitutek. Historicka H. Amy uvádí, ze od 18. století zde byly
Magdalénidské instituce v Londýne, které zachraňovaly prostitutky, ale
nabízely jen docasnou pomoc. Zájem strední vrstvy a evnagelických
krestanu se odrazil v 19. století ve vzestupu útulku, spolecností a
misií k záchrane padlých zen. Vetšina získaných zen a dívek byla
trénována, aby se stala domácími sluzebnými. Zajímavé je, ze útulek
zalozený mecenáškou A. Burdett Coutts a samotným Ch. Dickensem:
„Tento domov byl jen pro ty povazované za ‚zaslouzilé‘ a jeho
tréninky zdurazňovaly všechny dulezité stredostavoské hodnoty.“.
Bylo by však chybou si myslet, ze kazdá prostituka mela zájem na této
charite. Práce prostitutky totiz poskytovala prostitutkám, které nebyly
kontrolované pasáky a majiteli nevestincu, nezávislost, lepší zivotní
standart a kontrolu vlastního zivota [37].
*Armáda spásy a jiné armády*
Dalším prípadem, který narušuje Ballem a Sunderlandem uvedené
tvrzení je prípad Armády spásy (Salvation Army), která se venovala
chudým detem, vcetne kriminálníku nebo prostitutek. Dále v roce 1882
vznikla „Church Army“ jejíz trénovaní misionári a misijní sestry
pomáhali metropolitním chudým. Tato armáda stavela pracovní,
záchrané domy a ubytovny pro deti, a co je významné i pro propuštené
vezne a alkoholiky [38]. Zdá se ze jisté morální selhání bylo
tolerováno, i kdyz zrejme jen pro jednou. Dle strany 118 stejného pramenu
bylo v 80. a 90. letech v Londýne mnoho cistých, seriózních a rádne
vedených ubytoven „Armády spásy“, církevních armád a „London
Congragational Union“ (zdá se mi, ze konkurence v otázkách víry
(nevíry) muze být velmi pozitivním jevem) pro lidi bez domova. Vedle
toho ovšem existovaly i komercní ubytovny (lodging houses) pro chudé
zákazníky, které vykazovaly ruznou úroveň kvality [39].
*Charita pro deti*
Velké mnozství charity bylo realizováno ve prospech detí. Zde uvedeme
nekolik príkladu. Dle historicky J. Sacks existovaly chudobné deti,
které propadly (!) sítí verejného chudinského práva. Techto detí se
ujímaly charitativní organizace ustavené individuálními filantropy,
jako byla A. Macpherson (také McPherson) anebo Dr. T. J. Barnado nebo
církev. Dr. Barnado podobne jako A. Macpherson posílali potrebné deti na
farmy do Kanady. Zde se detem dostalo ruzného zacházení, dobrého i
špatného, ale vetšina z jednoho statisíce detí zde zustala zít a
jejich potomci mají tvorit 11 % kanadské populace [40]. Barnaduv záber
byl však širší. Jeho „East End Juvenile Mission“ poskytovala výuku
nábozenství (Bible classes), bohosluzby, vecerní školy, pracovní
zaškolení a práci cistice bot. „Svépomoc byla povzbuzována, kdyz
deti, které navštevovaly misie musely pracovat na oplátku za jídlo a
šaty.“. Dále: „Práve tak jako bydlení a stravování chlapcu,
které zachránil, Dr. Barnado jim poskytoval základní vzdelání, vcetne
morálních a duchovních instrukcí. Byli predmetem organizovaného a
disciplinovaného rezimu, byla jim dána práce sekání a prodávání
dreva, jako clenové poslíckovské brigády, výrobci kartácu a nástroju
a v ‘úseku‘ oddelní vyrábejícího a prodávajícího lepší
literaturu. Všechny zisky byly pouzity k provozu domu.“ [41]. Ješte
vetší merítko mela „London City Mission“ zalozená roku 1835
skupinou lidí z ruzných protestantských denominací. Vedle šírení
Krista bylo poskytováno široké rozpetí praktické pomoci. „Podobne
jako jiní charitativní pracovníci, oni [London City Mission, pozn.
autora] povzbuzovali k svépomoci a ucili respektované stredostavoské
hodnoty.“ Do roku 1852 bylo techto (placených) misonáru v Londýne 275,
a tito meli dobrovolné asistentky. Misie poskytovala vedle škol pro
„trhany“ (ragged school) i vzdelání pro dospelé, vyšívací
mítinky, exkurze a strídmou zábavu. Za pripomenutí stojí i dílo
spolku „Field Lane Refuge“ a Anthonyho Ashleyho Coopera 7. hrabete
Shaftesburyho, z kterého kazdorocne benefitovalo okolo 10 tisíc lidí, i
zde byl kladen duraz na svépomoc [42]. Nebo pusobení „The Church of
England Society for Providing Homes for Waifs and Strays“ (dnes „The
Children's Society“), kterou zalozili bratri E. a R. de Montjoie Rudolf,
a která hledala detem pestouny nebo adoptivní rodice. Tato anglikánská
spolecnost postupne podobne jako jiné organizace svoji sít v zemi
rozširovala a její dum byl otevren i pro emigranty v Kanade. Její
príjmy pocházely z daru, z odkazu a z fundrasingu a kazdý rok stoupaly.
V posledních letech vlády královny Viktorie se starala tato organizace o
necelých 3 tisíce detí [43]. P. Horn uvádí prípad, kdy práce
neschopná matka a její rodina vcetne dvou invalidních deti závisely na
charite. Atp.
Do roku 1878 existovalo v samotném Londýne 50 filantropických
spolecností pro stravování detí, vcetne nekolika, které mely domovy
pro mladé sirotky [44]. V roce 1880 zahájil v Londýne cinnost
"Childern's Free Breakfast and Dinner Fund", který mel do konce 19.
století rocní príjem 4 tisíce liber a stal se nejvetší a
nejznámejší londýnskou spolecností poskytující (chudým) detem
jídlo. Podobná spolecnost pusobila od ríjna 1884 v Birminghamu. V
"Chaucer School" v londýnském Southwarku (šlo o chudinskou ctvrt)
charitativní pomoc dovolila ucitelum poskytovat nejen nejakých 400 jídel
denne v zime, ale také poskytovat teplé šaty a silné boty. V této
škole pres polovinu detí dostávalo jídlo skrze filantropickou akci a
mnoho jiných dostávalo jídlo mimo školu. Dále "Ragged School Union“
poskytovala k roku 1904 treba boty a šaty a nekde i jídlo. I prestoze se
ješte k roku 1904 odhadovalo, ze asi 120 tisíc detí bylo v Londýne
nedostatecne ziveno, tak je patrné, ze tento problém byl v rešení [45].
Dle jiného pramene velké „trhanské“ školy také poskytovaly
noclehárny, pracovní zaškolení a pracovní prílezitosti. Mezi lety
1844 a 1852 vzrostl pocet techto škol v Londýne z 16 na 110. A do roku
1870 jich bylo v Londýne 191 s více jak 32 tisíci záky [46].
Paradoxne uvedená stravovací charita byla typická témer jen pro
mestské prostredí, vesnické deti mohly v lepším prípade ocekávat
teplé nápoje pravdepodobne od rídícího ucitele nebo lokálního
prominenta [47]. Lze však predpokládat, ze ve vesnických oblastech se
dalo více spolehnout na príbuzné a sousedy. Jeden prípad podobné
charity pro vesnici jsem zaznamenal v Absonu (nebo také Abson-cum-Wick),
zde bylo ovšem cílem prilákat deti do spolku zabývajícím se
strídmostí, který zrídila spisovatelka A. Sewell. Vedle toho charita
poskytovala chudším detem zábavu, dávaly se i vánocní nadílky.
Charite se venovali také i nekterí ucitelé [48]. A dalo by se dlouho
pokracovat.
*Shrnutí*
Co ríci na záver tohoto príspevku? Rozsah charity byl v Británii v dobe
tzv. divokého kapitalismu opravdu velký a charita byla pestrá. Pracovalo
se zde s rozlišením potrebných na ty, co byli zaslouzilí a na ty, co
byli nezaslouzilí. S temito termíny pracovali i lidé jako H. Mayhew, Ch.
Dickens ad. Cílem tedy nebylo podporovat rozhodne všechny. Cílem
soukromé charity bylo to, aby se chudí mohli sami postavit na své nohy a
stát se samostatnými (ovšem to se netýkalo úplne kazdé soukromé
charity, coz v prípade její menší systematicnosti nebylo zase tak
závazné, netýkalo se to ani starobincu). Cílem nebylo vytváret vrstvu
závislých obcanu nebo odmeňovat morálne vadné jedince. Ne kazdá pomoc
mela formu penezní podpory. Charita byla poskytována jak nábozensky
zalozenými jedinci a institucemi, tak i temi nenábozenskými. Šlo o
systém decentralizovaný, vyskytovaly se však i jisté dobrovolné pokusy
o centralizaci. Charita se casto opírala o znalost konkrétní lokální
situace a osobní situace potrebných. Nešlo tedy o nejakou univerzální
charitu.
[33] Ball, s. 371.
[34] Ibid, s. 370. Je zajímavé, ze básník Jan Neruda uvádel, ze
nekterí chudí, kterí pobývali v Mestské veznic v Praze – tzv.
Fišpance, a kde tito dostávali kabáty, prádlo, sukne, boty (darované
nebo tímto verejným zarízením kupované): „Mnohý odchází vdecen,
mnohý, dnes propušten, je tu pozejtrí zas. Prodal a propil darovaný mu
šat a je zas nazší nez nahota sama. Neprístupen domluve, drze odmítá
kazdé napomenutí. Nepotrebuju vašeho kázání, šaty mne musíte dát,
kdybych je desetkrát prodal, slyšíš zde v ustrnutí.“ (Hora-Horejš,
s. 14 a 16.).
[35] Hallett, s. 20-21.
[36] Takovou situaci jsme probrali jiz dríve napríklad v prípade
bydlení, kde M. Ball a D. Sunderland uvádeli, ze v prípade majetkových
daní z obydlí, které byly odvádeny prímo v proporci k daňove
vymenitelné hodnote obydlí: "Takové velké daňové bremeno, presto,
melo významný utlumující dopad na trh s byty: omezující pocet
novostaveb a povzbuzující neprovádení oprav.". Jinými slovy bydlení
bylo pro chudé drazší a chudí byli zase o neco chudší a bylo jich
více - blíze viz
zde:http://www.mises.cz/clanky/soukrome-skolstvi-ve-velke-britanii-detska-prace-a-stat-v-19-stoleti-5-5--802.aspx
[37] Amy, s. 92-93. Na základe tohoto by jiste bylo zajímavé zjistit,
jaké mel Dickens – mimo jiné kritik státní byrokracie - vlastne
predstavy o sociální pomoci. Uvedená citace je ponekud zavádející,
protoze pasáci a majitelé nevestincu se nemusí a priory špatne chovat k
prostitutkám.
[38] Ibid, s. 113-114.
[39] Ibid, s. 118.
[40] Sacks, s. 11.
[41] Amy, s. 88.
[42] Ibid, s. 86.
[43] Ibid, s. 113.
[44] Horn, s. 109 a 72.
[45] Ibid, s. 72-73, 40 a 70. Skutecné císlo stezí, kdo mohl znát. V
Londýne kolem poloviny 19. století melo dle expozice v "Museum of London"
umírat hlady asi 400 osob rocne, a to pri populaci dle wikipedie asi 2,28
milionu lidí – anglická wikipedie heslo „Demographics of London“.
[46] Amy, s. 90-91.
[47] Ibid, s. 74.
[48] Newby, a. 98 a príklady viz Horn, s. 135, 167, 169 a 172.
Literatura:
1. Abram, T. Smutné dejiny sociálního systému v USA. In: Gonda, P. a
Chalupnícek, P. In Defense of the Free Market. Bratislava: Konzervatívný
inštitút M. R. Štefánika – Liberální institut 2007, ISBN
978-80-863-8949-3.
2. Amy, H. The Street Children of Dickens’s London. Stroud: Amberley
Publishing 2012, ISBN 978-1-84868-846-9.
3. Ball, M. a Sunderland, D. An Economic History of London 1800-1914.
Abingdon on Thames: Routledge 2001, ISBN 0-415-40640-4.
4. Clayton, P. Octavia Hill: Social Reformer and Co-Founder of the National
Trust. Andover: Pitkin Publishing 2012, ISBN 978-1-84165-398-3.
5. De JaSay, A. Sociální spravedlnost pod drobnohledem (s malou pomocí
od Adama Smitha). In: Gonda, P. a Chalupnícek, P. In Defense of the Free
Market. Bratislava: Konzervatívný inštitút M. R. Štefánika –
Liberální institut 2007, ISBN 978-80-863-8949-3.
6. Downs, J. The Industrial Revolution: Britain, 1770–1810. Oxford: Shire
Publications 2010, ISBN 978-0-74780-781-0.
7. Garwood, Ch. Mid-Victorian Britain: 1850-1889. Oxford: Shire
Publications 2011, ISBN 978-0-74780-830-5.
8. Hallet, A. Almshouses. Oxford: Shire Publications 2004, ISBN
978-0-74780-583-0.
9. Hora-Horejš, P. Toulky ceskou minulostí 11. Praha: Via Facti 2007,
ISBN 978-80-239-6717-3.
10. Horn, P. The Victorian A Edwardian Schoolchild. Chalford (Stroud):
Amberley Publishing 2010, ISBN 978-1-84868-810-0.10.
11. May, T. Victorian Factory Life. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN
978-0-74780-724-7.
12. Newby, J. Women’s Lives: Researching Women’s Social History
1800-1939. Barnsley: Pen A Sword Family History 2011, ISBN
978-1-84884-368-4.
13. Sacks, J. Victorian Childhood. Oxford: Shire Publications 2011, ISBN
978-0-74780-771-1.
http://www.mises.cz/clanky/charita-ve-viktorianske-britanii-ii-1041.aspx
↧