„/Musíte útocit na civilisty, lidi, zeny, deti, neznámé lidi na hony
vzdálené jakékoliv politické hre. Duvod je celkem jednoduchý –
donutit lidi obrátit se na stát a pozadovat vetší bezpecnost./“ –
Vincenzo Vinciguerra
Povaha, nezbytnost a rozsah rozmanitých pravomocí uplatňovaných státem
nad zemí je v jistém smyslu v soucasných podmínkách západního
sveta pravdepodobne stejne tak sporná, jako byla ve vzdálené
preddemokratické stredoveké minulosti.
--------------------
Ve své práci /Della Ragion di Stato/ (Duvod státu), která byla
dokoncena v r. 1589, italský myslitel Giovanni Botero argumentoval proti
zásadní filosofické amorálnosti zastávané Niccolo Machiavellim
v Il /Principe/ (Vládce), politickém pojednání zamereném na zpusoby
a metody manipulace pomocí mocenských pák pouzívaných vládcem
v organizovaném státu.
[IMG:[Gladio]]
Hlavní myšlenkou klícové Machiavelliho práce bylo, ze prakticky
jakýkoliv krok podniknutý vládcem k zachování a prosazení stability
a prosperity svého panství je prirozene ospravedlnitelný. Tudíz
pouzívání násilí, vrazd, podvodu a krutosti pro dosazení techto cílu
není mrzké, dokud úcel svetí prostredky.
Se svými dopady nutného uchýlení se do ilegality a podtextového více
nez jen závanu autoritárství toto není konceptualizace modu operandi,
v jehoz rámci by demokratické státy mely fungovat, co se týká jak
vnitrní, tak zahranicní politiky.
Avšak zatímco moderní stát, rízený étosem baleným do vlády práva
a respektu k lidským právum, uplatňuje moc, která je omezována a
vyrovnávána narízenou verností ústavnosti, existují znepokojující
otázky a nevyrešené problémy, které vznikly díky cinnosti tajných
sluzeb výkonné slozky vlády.
Ti, kterí pracují v domácích a zahranicních sekcích tajných sluzeb,
jsou povereni detekováním hrozeb pod nezbytnou rouškou utajení. Ale
hemzí se otázky ohledne hranic jejich aktivit a ohledne toho, jak se
zodpovídají skutecne.
Prekvapive zákony Velké Británie dokonce ani formálne neuznávaly
existenci MI5, domácí bezpecnostní sluzby, témer az do samého konce
20. století.
Prípad /Harman a Hewitt proti Velké Británii/ z r. 1991, který
spadal pod Evropskou konvenci o lidských právech, prinesl, ze selhání
Británie poskytnout statutární základ pro existenci tohoto orgánu,
který mel pravomoc šmírovat a shromazdovat údaje, je v rozporu
s právy chránícími soukromí, a, ve svém dusledku, je porušením
vlády zákona.
V dusledku rozhodnutí v tomto prípade schválila Británie zakládací
listinu MI5 podle zákona o bezpecnostních sluzbách z r. 1989, a pozdeji
provedla podobný krok u své zahranicní sluzby, SIS, prostrednictvím
zákona o výzvedných sluzbách z r. 1994.
Dosti vyjímecne výzvedné sluzby Británie nadále udrzují fikci, ze
„nedelají špinavou práci“ jinými slovy, ze nepodvracejí cizí
vlády a neplánují atentáty.
To sahá historicky jiz k popírání tak zvaného /Lockhartova
komplotu/, plánu MI-1C, predchudkyne MI6, který rídil Robert Bruce
Lockhart. Lockhartuv plán mel mít za cíl zavrazdení Lenina a svrzení
nove dosazené bolševické vlády v Rusku.
Doufalo se, ze takový výsledek by následnické vláde umoznil roztrhat
Brest-litevskou smlouvu a vstup Ruska do války proti Nemecku.
Tvrzení vrcholového predstavitele MI6 pred nekolika lety, ze neorganizuje
atentáty, oprávnene vzbudilo výsmech, jakoz i naprostou neduveru. „K
cemu pak existují?“ bylo typickou reakcí.
To bylo do jisté míry odvoláno sirem Richardem Dearlove, bývalým
šéfem, který pripustil, ze agenti mají pravomoc pouzít „smrtící
sílu“.
Agentum je podle zákona o výzvedných sluzbách povoleno provádet
nezákonné aktivity, jako vloupání a vstup a instalace
odposlouchávacích zarízení, v zájmu národní bezpecnosti, a zatímco
neexistuje zádná specifická výjimka poskytující agentum MI6
„licenci zabíjet“, paragraf 7 tohoto zákona nejen nabízí ochranu
agentum, kterí odposlouchávali a upláceli, ale také kdyz se zapletou do
cinnosti, jejíz soucástí jsou vrazdy, únosy a mucení, pokud byly tyto
ciny narízeny vládním ministrem písemne.
Presto je treba pripomenout, ze zatímco odpadlictí britští agenti
tvrdili, ze existovaly v nedávné minulosti plány na zavrazdení šéfu
vlád, jako Slobodana Miloševice ze Srbska a Muammara Kaddáfího
z Libye, oficiální politikou samozrejme zustává, ze se taková
obvinení související s aktivitami tajné sluzby ani nepotvrzují, ani
nepopírají.
Navzdory nedávné legislativní reforme v Británii predstava o extrémne
mocném a casto nekale fungujícím tajném státu pretrvává, stejne jako
ve Spojených státech a dalších západních zemích.
Kongresová vyšetrování ve Spojených státech po pádu prezidenta
Richarda Nixona po skandálu Watergate zkoumala a odhalila plány tajných
sluzeb, zejména Ústrední zpravodajské sluzby (CIA) a Federálního
úradu vyšetrování (FBI), jejichz soucástí bylo /zámerné
podvracení cizích vlád a cílené vrazdy, a široce rozšírené
porušování práv jednotlivcu prostrednictvím špionáze a obtezování,
jakoz i infiltrace a rozbíjení skupin a sdruzení/.
Tato znepokojivá obvinení byla casto vznesena a zdokumentována u mnoha
agentur tajného státu a jeho pokoutních machinací, jeho tendence
korumpovat a dokonce snahy zachraňovat zlocinné kultury, které byly
zapojeny do vytvárení nesvatých aliancí s gangstery, politickými
extremisty a zkorumpovanými rezimy.
Napríklad se zjistilo, ze CIA konspirovala s elementy v americké mafii
s cílem zavrazdit v 60. a v 80. letech Fidela Castra na Kube,
v rozporu se zákony schválenými kongresem, financovala nikaragujské
Contras, a agenti vedeli, ze byly také financovány z drogových zdroju.
V 60. a 70. letech Aginter Press, krytí pro výcvikový tábor
fašistických bojuvek Yvese Guérin-Séraca, jejichz cílem bylo podkopat
šance západních liberálních demokracií dostat se do podrucí levice,
byl cástecne financována CIA.
Vetšina techto akcí byla provádena za podpory a rízení lidí
z demokraticky zvolených vlád. Zatímco politici udrzují zdání, ze se
rídí morálním rámcem slušnosti a vládou práva, ve stínu a za
oponou vyzývají, rídí a napomáhají schvalování nemorálních metod,
o kterých tvrdí, ze jsou v nejvyšším zájmu jejich zemí.
A klícová otázka: v jakém rozsahu historické záznamy demaskují
vlády coby agenty „syntetického“ teroru? Ve „Hre zemí“ je
pouzívání tajných sluzeb a vojenských „cerných operací“ pro
výrobu incidentu na ospravedlnení válek a antisociálních zásahu
témer povinností. Jak ríká jedno casto pouzívané porekadlo: „První
obetí války je pravda.“
Západní historici nemají problém prisuzovat vinu u incidentu
vyrobených totalitními nebo autoritárskými rezimy, jako ty spáchané
jednotkami imperiálního Japonska, aby se mohla provést invaze do
Mandzuska a pak do Cíny, a také „incident Gliwice“, pouzitý
Hitlerovou Tretí ríší k provedení invaze do Polska.
A západní média nemají rovnez problém ventilovat podezrení o
spoluúcasti ruské vlády na násilnosti v r. 1999 nazvané „Moskevský
domovní bombový atentát“. Ten byl svalen na cecenské separatisty a
vytvoril záminku pro zapocetí druhé krvavé války proti ruskému
federálnímu státu Cecna.
Ale co ty ciny vyrobeného násilí a dezinformace pouzité tajnými
sluzbami západních demokracií nejen pro podvracení cizích vlád,
vcetne slavného svrzení demokraticky zvolené vlády Mohameda Mossadeqa
v Íránu CIA, ale také provedených na vlastním území, aby se
dosáhly cíle na základe údajného vnímaného „národního zájmu“?
Dále, lze se ptát, nezapadá tento obrázek – obsahující moznost
provádení operací pod falešnou vlajkou – do soucasných moderních
okolností teroristických útoku na západe, ke kterým došlo pred a
behem rady válek vedených na Stredním východe aliancí Ameriky a
západoevropských zemí?
Stát dnes, stejne jak tomu bylo v dobách Machiavelliho a Botera, má
maximální starost o své udrzení a zachování. Tato starost muze být
obcas vyjadrována tím, co je vnímáno jako „národní zájem“, nebo
jako „strategické zájmy zeme“, a jako vec „národní
bezpecnosti“.
A pokud je národním zájmem to, ze Itálie se nesmí dostat pod
jakýkoliv vliv vlády byt jen cástecne osazené komunisty, nebo ze
strategickým zájmem Ameriky musí být nepretrzitý prístup
k nerostným zdrojum nejakého konkrétního regionu sveta, který se
cirou náhodou osídlen prevázne muslimy, jak daleko by mel stát zajít,
aby tyto zájmy zajistil?
Mel by se uchýlit k amorálním prostredkum, vcetne výše zmíneného
násilí a podvodu? Nebo existují hranice a omezení, jejichz prekrocení
by zradilo vše, co je povazováno v samozvané bašte svobody a
demokracie za svatosvaté?
Vzhledem k tomu, ze prostredky dosazení jistých státních zájmu mohou
být otevrene a nestoudne hrubé a zájmu muze být dosazeno
prostrednictvím surové mašinérie autoritárské a despotické vlády,
stává se jasným, ze v demokratických spolecnostech, kde musí být
cíle v souladu s konsensem a musí být schváleny vetšinou lidí, je
mozné najít východisko ve sluzbách tajného aparátu státu, aby se
vytvorily okolnosti pro usnadnení takového konsensu.
Rovnez to vládcum takových zdánlive svobodu milujících a
demokratických státu pomáhá k tomu, aby byli schopni posílit vlastní
pozici zákony, které umozňují prijmout jisté charakteristiky
spojované s autoritárským vládnutím se souhlasem obcanu, kterí
pripustí, aby byli pripraveni o tezce vybojované svobody.
Výsledkem nekterých strategií pouzitých nejdríve pri zadrzování
šírení sovetského komunismu a nyní v boji s politickým islámem
v kontextu „války proti terorismu“ bylo, ze to dalo demokratickým
státum surrealistické, témer psychopatické kvality, kdy se navenek
predstírá verejnosti, ze je stát benevolentní, zatímco prehlízí
tajné orgány, které mohou jednat s extrémní tvrdostí a dokonce
zvrhlostí.
Dejme tomu, ze pro nekteré lidi je pouzívání taktiky mimorádných
vydávání, mucení a cílených vrazd, spolu s praktikováním temných
umení podvodu a intrik typicky nasazovaným bezpecnostními a výzvednými
slozkami státu, nezbytným prostredkem pouzívaným pro ospravedlnení
údajného zachování bezpecnosti verejnosti a zajištení národních
zájmu.
Ale zklamání pocitované ohledne ospravedlňování provádení
drakonických a ilegálních vládních akcí ostatními mluví jako
protiargument hesla „úcel svetí prostredky“. Jinými slovy, musí
být pro odchýlení se od konvencní morálky vládami fungujícími
v demokracii nastaveny limity.
Je treba zduraznit, ze agentury pouzívané v politice boje s výše
uvedenými hrozbami se neomezovaly jen na role hrané americkými, resp.
britskými tajnými sluzbami, spolu se sluzbami nekterých
západoevropských partneru.
Zapojení vojenských výzvedných sluzeb všech zemí západní Evropy,
spolu s jejich domácími a zahranicními špionázními agenturami, bylo
dlouhou dobu koordinováno pod záštitou tajné sféry impozantne mocného
nadnárodního subjektu.
Centrem vyhlašování „špinavých válek“ behem ideologicky
zduvodňované „studené války“ mezi Sovetským svazem a západem a
„stretu civilizací“ mezi Západem a islámem v ére „války proti
terorismu“ bylo NATO.
http://zvedavec.org/komentare/2013/01/5316-demokracie-terorismus-a-tajny-stat.htm
↧