*Zajištení bezpecnosti v ulicích*
Odstranení verejného sektoru samozrejme znamená,
ze /veškeré/ pozemní plochy, vcetne ulic a silnic, by byly v
soukromém vlastnictví, at jiz v podobe jedincu, korporací, sdruzení ci
jakémkoli jiném spojení jedincu a kapitálu. Samotný fakt existence
soukromého vlastnictví veškerých ulic a pozemku by vyrešil mnoho
zdánlive nerešitelných správních problému. V soucasnosti potrebujeme
predevším zmenit zpusob našeho myšlení; jedine tak si budeme moci
uvedomit, ze svet s všezahrnujícím soukromým vlastnictvím je mozný a
zádoucí.
Zvazme kupríkladu policejní ochranu. Jakou podobu by v naprosto soukromé
ekonomice mela policejní ochrana? /Cást/ odpovedi na tuto otázku se
stane zjevná, pokud si predstavíme svet s plne soukromým vlastnictvím
pozemku a silnic. Podívejme se napríklad na Times Square v New Yorku,
oblast známou pro notorické problémy s kriminalitou, kde obcanovi v
problémech policie vetšinou nijak nepomuze. Kazdý Newyorcan si je vedom
faktu, ze na ulici se nachází v podstate ve stavu „anarchie“,
odkázaný pouze na všeobecnou mírumilovnost svých spoluobcanu.
Policejní ochrana je v New Yorku minimální, coz dokazuje skutecnost, ze
pri nedávné týdenní policejní stávce – svete div se – nijak
nestoupla zlocinnost oproti beznému stavu, kdy je policie v práci a
údajne nás chrání. Predpokládejme však nyní, ze oblast Times Square
vcetne okolních ulic je v soukromém vlastnictví instituce „Obchodní
asociace Times Square“. Tito obchodníci by samozrejme chápali, ze
vysoká kriminalita odrazuje zákazníky, kterí radeji budou navštevovat
klidnejší konkurencní sousedství. Poskytování efektivní a dostupné
policejní ochrany je tedy v ekonomickém zájmu obchodníku, chtejí-li do
své oblasti prilákat potenciální zákazníky. Tato myšlenka
nepredstavuje nic nového – soukromé firmy vzdy usilují o prilákání
a udrzení zákazníku. K cemu by však obchodníkovi byly lákavé výlohy
a pekné balení, príjemné osvetlení a vyškolená obsluha, kdyby mel
být zákazník pri kazdé ceste do obchodu napaden a okraden?
Obchodní asociace by navíc byla hnána svou motivací dosáhnout
vyšších zisku a nizších ztrát k poskytování nejen dostatecné
policejní ochrany, ale také ochrany zdvorilé a príjemné. Vládní
policie naopak nemá prazádnou motivaci jednat efektivne ci naslouchat
potrebám svých „zákazníku“; její príslušníci navíc zijí v
pokušení zneuzít svou moc k vlastnímu uspokojení. „Policejní
brutalita“ je neodmyslitelná vlastnost soucasného policejního
systému, která je usmerňována pouze na základe obcasných stízností
postizených obcanu. Pokud by však soukromá policie obchodní asociace
podlehla pokušení jednat tvrde se zákazníky svých nadrízených,
pravdepodobne by zanedlouho všichni zákazníci zmizeli ke konkurenci.
Obchodní asociace tedy zajistí jak dostatek policistu, tak jejich
slušné chování.
Efektivní a kvalitní policejní ochrana by prevládla v celé zemi, na
všech soukromých ulicích a pozemcích. Továrny by chránily své
bezprostrední okolí, obchodníci své ulice a silnicní spolecnosti by
poskytovaly policejní ochranu na mýtných cestách a dalších
soukromých komunikacích. To samé by platilo pro rezidencní ctvrti.
Muzeme si zde predstavit dva mozné typy soukromého vlastnictví ulic.
Zaprvé, všichni rezidenti daného bloku by uzavreli spolecenství
vlastníku daného bloku, napr. v podobe „Spolecenství bloku na 85.
ulici“. Taková spolecnost by poté poskytovala policejní ochranu
hrazenou príspevky ze strany vlastníku ci z vybraného nájmu. Rezidenti
by samozrejme meli opet prímou motivaci zajistit bezpecnost ve svém
okolí, stejne jako rentiéri, kterí by usilovali o prilákání
nájemníku pomocí lákadla bezpecných ulic (vedle bezných sluzeb, jako
je vytápení ci instalatérství). Ptát se, /proc/by vlastníci
nemovitostí poskytovali ochranu na ulicích v libertariánské, plne
svobodné spolecnosti, je stejne hloupé, jako ptát se, proc
by /nyní/ meli svým nájemníkum poskytovat vytápení ci teplou vodu.
K poskytování techto sluzeb je nutí síla konkurence a spotrebitelské
poptávky. Navíc nelze opomenout skutecnost, ze kapitálová hodnota
pozemku a domu bude korelovat s bezpecností daného okolí, stejne jako
koreluje i s úrovní dalších charakteristik okolí a nemovitosti
samotné. Chránené ulice pozvednou hodnotu vlastnených pozemku a
nemovitostí stejne jako provádení preventivních oprav na domech;
poulicní zlocin pak hodnotu nemovitostí snízí stejne jako zanedbané,
rozpadající se fasády. Jelikoz vlastníci nemovitostí vzdy preferují
vyšší trzní hodnotu svého majetku pred nizší, setkáváme se zde s
inherentní motivací poskytovat efektivní, kvalitne dlázdené a
bezpecné ulice.
Další typ soukromého vlastnictví ulic v rezidencních ctvrtích by mohl
vycházet ze systému spolecností vlastnících samotné ulice, nikoli
však priléhající nemovitosti. Tyto spolecnosti by úctovaly vlastníkum
nemovitostí sluzby údrzby, zkrášlování a ochrany. Opet platí, ze
bezpecné, dobre osvetlené a kvalitne dlázdené ulice by pritahovaly
zájem vlastníku nemovitostí a nájemníku, zatímco nebezpecné, ponuré
a neudrzované ulice by pricházely o rezidenty. Ulice plné aktivity ze
strany vlastníku nemovitostí a projízdejících aut budou zvyšovat
zisky a hodnotu ulicních spolecností; uvadající zájem pak zisky a
hodnotu techto firem snízí. Ulicní spolecnosti budou mít tedy snahu
poskytovat efektivní sluzby, vcetne policejní ochrany svých zákazníku;
budou k tomu hnány svou touhou po ziscích a zvýšení hodnoty
investovaného kapitálu, stejne jako obavou ze ztrát a snízení hodnoty
investovaného kapitálu. Z techto duvodu je mnohem lepší spoléhat se na
vlastníky nemovitostí a ulicní spolecnosti a jejich ekonomický zájem
nez na údajný „altruismus“ byrokratu a vládních predstavitelu.
V tomto bode diskuze se vzdy najde nekdo s následující námitkou: pokud
by ulice byly vlastneny ulicními spolecnostmi, a to i za predpokladu
jejich motivace slouzit svým zákazníkum s maximální efektivitou, co
kdyz se jeden bláznivý majitel rozhodne zablokovat prístup vlastníkovi
prilehlé nemovitosti? Jak se dostane dovnitr ci ven ze svého domu? Muze
být navzdy odríznut? Muze mu majitel ulice naúctovat horentní cástku
za pruchod? Obdobne u problematiky pozemkového vlastnictví: co kdyby se
všichni vlastníci s pozemky obklopujícími necí pozemek najednou
rozhodli, ze nepustí toho uvnitr ven? Odpovedí je, ze kazdý clovek pri
koupi ci pronájmu nemovitosti dbá na to, aby svou nemovitost mohl i
dlouhodobe vyuzívat. Prístup bude zajišten formou smluvní „pozemkové
sluzebnosti“ a jakákoli blokáda by tedy predstavovala porušení
smluvního vztahu. [1]
Výše nastínená libertariánská spolecnost není /v
principu/ samozrejme nicím novým. Jiz nyní jsme dobre obeznámeni s
povzbuzujícími efekty konkurence mezi oblastmi a v doprave. Kupríkladu v
prubehu výstavby soukromých zeleznic v 19. století došlo k mohutnému
pozvednutí dotknutých oblastí. Kazdá zeleznicní spolecnost usilovala o
zvýšení imigrace a o ekonomický rozvoj v oblasti s rozestavenou
zeleznicí, aby tak zvýšila své zisky, cenu pozemku a hodnotu svého
kapitálu; a musela jednat rychle, jelikoz konkurence ze strany dalších
zeleznic, mest a prístavu rovnez usilovala o prilákání obyvatelstva a
kapitálu. Na stejném principu by byly zalozeny i soukromé ulice a
silnice.
Obdobne seznámeni jsme i se soukromou policejní ochranou poskytovanou
obchodníky a soukromými organizacemi. /Na jejich majetku/ se muzeme
setkat s ochrankou a dohledem: banky zamestnávají strázce, továrny
vrátné, obchodní centra bezpecnostní agentury. Libertariánská
spolecnost by jednoduše rozšírila tento zdravý a funkcní systém
rovnez na /ulice/. Není zádnou náhodou, ze na/ ulicích/pred obchody
dochází k mnohem vetšímu poctu prepadení a okradení nez v obchodech
samotných; je tomu tak proto, ze obchody zamestnávají soukromé
strázce, zatímco na ulicích jsme odkázáni na „anarchii“ vládní
policejní ochrany. V nekterých blocích New Yorku se jiz v posledních
letech rozšírila praktika najímat soukromou ochranku placenou z
dobrovolných príspevku rezidentu a pronajímatelu tamních nemovitostí.
Zlocinu v techto oblastech následne znatelne ubylo. Problém je však v
tom, ze tyto snahy nedosahují plné efektivity vzhledem k
absenci /vlastnictví/ daných ulic samotnými rezidenty. Takové
iniciativy pak mají potíze se zajištením dostatecného kapitálu pro
dlouhodobá opatrení. Soukromá ochranka navíc nesmí být legálne
ozbrojena, jelikoz se nepohybuje na zamestnavatelove majetku; z téhoz
duvodu také nemohou konfrontovat podezrelou osobu, jako je tomu v
obchodech ci jiných komercních prostorech. Strucne receno, jsou jim
uprena práva nálezející /vlastníkovi/, at jiz práva financní ci
správní.
S policií placenou vlastníky nemovitostí a rezidenty by navíc odpadly
potíze s policejní brutalitou, stejne jako casté nahlízení na
policejní príslušníky jako na urcitou cizí, „imperiální“ sílu
pronikající do sousedství za úcelem oprese, nikoli ochrany. V
cernošských ctvrtích amerických mest jsou napríklad príslušníci
najatí centrální mestskou správou vnímáni jako cizinci, kterí v
dané komunite nemají co delat. Policie, která by byla najímána a
rekrutována z rad rezidentu a vlastníku dané komunity by však byla
vnímána jako skutecná sluzba dané komunite, nikoli jako prodlouzená
ruka cizí autority.
Dramatický rozdíl v hodnote verejné a soukromé ochrany muzeme sledovat
na príkladu událostí v jednom bloku v Harlemu. Zde, na Západní 135.
ulici, mezi Sedmou a Osmou Avenue, úraduje stanice 82. okrsku Policie
mesta New York. Celá slavná prítomnost této policejní stanice však
nezabránila sérii nocních vloupacek do vetšiny okolních obchodu. V
zime roku 1966 se nakonec 15 místních obchodníku rozhodlo, ze najme
strázníka pro nocní pochuzky, a to od bezpecnostní agentury Leroy V.
George. Obchodníci totiz shledali, ze si radeji priplatí další peníze
na efektivní ochranu, kterou jim za všechny jejich daňové odvody
policisté nebyli schopni zajistit. [2]
Nejúspešnejší a nejlépe organizovaná soukromá policie v americké
historii byla zeleznicní policie, spravovaná zeleznicními spolecnostmi s
cílem zabránit prípadum zranení a krádezí, jak pasazéru, tak
nákladu. Tato zeleznicní policie byla zalozena Americkou zeleznicní
asociací po první svetové válce. Policie fungovala tak dobre, ze do
roku 1929 registrovala Asociace snízení poctu pojistných událostí
spojených s krádezí nákladu o 93 procent. Zeleznicní policie se svými
10 000 muzi byla mnohem úspešnejší nez vládní policie, o cemz svedcí
napríklad procento usvedcených zlocincu, pohybující se mezi 83 a 97
procenty. Zeleznicní policie byla ozbrojena, mela právo zatýkat a
jedním nezaujatým kriminologem byla vykreslena jako organizace známá
pro svou dobrou reputaci a schopnost. [3]
--------------------
[1] Termín „pozemková sluzebnost“ (v originále „Easement“)
oznacuje v právní terminologii vecné právo, které dává vlastnikovi
jednoho pozemku moznost omezene uzívat pozemek jiný. (pozn. prekl.)
[2] Viz William C. Wooldirge, Uncle Sam the Monopoly Man (New Rochelle,
N.Y.: Arlington House, 1970), pp. 111ff.
[3] Viz Wooldridge, op. cit., pp. 115–17. Kriminologická studie byla
vypracována panem Jeremiah P. Shalloo a nesla název Private Police
(Philadelphia: Annals of the American Academy of Political and Social
Science, 1933). Woolridge staví Shalloovu zmínku o dobré reputaci
zeleznicní policie do kontrastu se „soucasným stavem policejních
jednotek velkých amerických mest; tresty za zlocinné jednání jsou tak
neefektivní, ze by ani nemusely existovat, a oznacení techto jednotek za
sluzebníky verejnosti je pouhou rétorikou.“ Wooldridge, op. cit., p.
117.
[LINK:
http://www.mises.cz/clanky/verejny-sektor-ii-ulice-a-silnice-i--913.aspx]
http://www.mises.cz/clanky/verejny-sektor-ii-ulice-a-silnice-i--913.aspx
↧