/Prinášíme osobní výpoved bývalého pracovníka jatek v Uherském
Hradišti. Jednalo se o provoz, kde se manipulovalo s jiz mrtvými
zvíraty. /
Léto roku 2006 bylo pro me casem, kdy jsem plne pocítil, jaké jsou
pracovní prílezitosti v Uherském Hradišti, kde jsem ješte tehdy zil.
Jako student hledající letní brigádu jsem mel dve moznosti. Delat
marmelády, nebo pracovat na jatkách, kde se pracovalo jiz se zabitými
zvíraty. Nakonec jsem se „prozírave“ rozhodl pro jatka, jelikoz mi
pripadalo, ze porcování jiz zabitých zvírat nemuze být nic hrozného.
Navíc jsem v té dobe bez problému pojídal maso a tešil jsem se, ze
budu rekvírovat pochutiny domu.
Hned první den v práci mi prišel podivný. Zatímco v továrne na
zpracování ovoce po mne chteli potravinárský prukaz, tak na jatkách
nikoliv. Prišlo mi to trochu podivné, protoze potravinárský prukaz
vydává lékar a nedá ho nikomu, kdo má napríklad HIV, zloutenku ci
jinou nelécitelnou chorobu, prenášející se krví. V provozu, kde se
pracuje s ostrými háky a nozi mi to prišlo víc nez na míste. Hned muj
druhý dojem byl velmi negativní. Na jatkách je neuveritelný puch,
který neodstraní ani sprcha. Dusivý smrad rozkladu a smrti. Atmosféra
na pracovišti byla také velmi negativní, agresivní, nejhorší
vulgarity létaly smerem k brigádníkum úplne bezne. A pak to prišlo.
Smršt bizarních príhod, kterými desím obcas lidi, kterí mají
nutkání me premlouvat do pojídání masa.
Na velmi viditelném míste byly vyvešeny jasné návody s asi trinácti
procedurami, které se mely nutne udelat kazdý den. Z duvodu úspor (a
mozná i lenosti jistých lidí) se delaly procedury jen dve. Údajne se
delaly hlavne proto, ze jisté bakterie mají tendenci se objevovat velmi
rychle tam, kde se rozkládá maso. Takze se delalo jen to nejnutnejší.
Jako brigádníci jsme dostávali zajímavé pracovní oblecení: bílé
plášte špinavé od kolomazi. Obcas jsem ho utrel do masa pulky prasete,
ale nevypadalo to, ze by to nekoho moc vzrušovalo.
Zajímavé bylo, cím jsme solili kusy sádla, aby déle vydrzely v
chladnicce. Pripadalo mi to jako nejaká cestárská sul, rozhodne ne jako
neco, co se hodí do potravinárského provozu. Bez rukavic se s ní
rozhodne pracovat nedalo. A co myslíte, ze se stalo s ruznými
ozelenalými a nahnilými kousky? Ty se odrezou. A nepochybuji, ze ješte v
supermarketu mají své metody, jak zahladit probíhající rozklad.
A co datum spotreby zmrazeného masa? To se vyreší velmi elegantne novou
nálepkou. Taktéz me zaujaly zmrazené kusy masa, které byly balené do
obalu s portugalskými (nebo španelskými) nápisy a z nichz se rinul
charakteristický sladký puch. Ocividne jsme ho balili do jejich obalu a
jejich cenovek, nikdy jsem si nevšiml, ze by tyto podivné kousky vyšly
ven s oznacením, ze jsou z cizí zeme.
HYGIENA?
Myslíte si, ze úrady zajímal nejaký hygienický stav vecí? Kdyz
chodila „paní doktorka“ na kontrolu, vzdy dostala velký pugét,
všichni na ni byli nejmilejší z milých a vzdy odcházela s krabicí
výsluzky. Hned jste poznali, ze má prijít, protoze místo obvyklé
vulgární buzerace s vámi mistr jednal slušne.
Behem svého pusobení jsem mel tu pochybnou cest zazít, jak se
pripravují na kontrolu, která probíhala jednou za pár let a která jim
umozňovala obchodovat na evropských trzích. Byl jsem u hašení tech
nejvetších prušvihu, které se ocividne vetšinou moc nerešily. Jedním
z takových problému byla napríklad plíseň na stenách. Nešla
absolutne vubec dolu, byla velmi dobre zivená. Zdi byly bílé, tak jsme
dostali bílé spreje a vše zabelili. Traverzy u stropu, po kterých
jezdily háky na pulky zvírat, byly také dlouhodobe znecištené.
Úcastnil jsem se tedy jejich cištení a mohl se „pokochat“, co se
nacházelo nad hlavami rezníku. Nekolikacentimetrová vrstva špíny a
hmyz. A nakonec kdyz kontrola prišla do bourárny, šli jsme cistit provoz
na výrobu párku a uzenin, který byl v jiné budove pár minut cesty. Co
jiného s námi, kdyz kontrola po nás mohla chtít potravinárské
prukazy, které jsme nemeli?
Kapitolou samou pro sebe je výroba párku. Delají se v obrovských
mlýncích, které delají takový hluk, ze pracovníci museli mít klapky
na uších. Pochybuji, ze maso delá takový hluk. Vedle mlýnku stojí
pytle s nejakou cervenou sypkou látkou, predpokládám, ze to byla sojová
mouka. To je mozná jediný zdroj bílkovin v párcích. Takze pomelou co
se dá, vcetne kousku, které v domácnosti nepouzíváte, a obarví to
moukou. Pravdepodobne pomleli i muj nález plísní zeleného kousku masa v
rohu. Ptal jsem se jich, co s tím mám udelat, ale tvárili se, jako bych
chtel vyhodit poklad. Nepochybuji, ze v tom provoze moc odpadu nemají. Ani
moc cisto. Kdyz si uvedomili, ze kontrola se jim nevyhne a ze po bourárne
jsou na rade oni, zacali jsme cistit trubky.
Po case jsem potkal ridice vysokozdvizného vozíku, který prerovnával
smrduté bedýnky na dvore jatek. Celé dny stály s kousky masa na horkém
letním slunci. Videt svíjející cervíky v techto bednickách nebyl
problém. Sice se pozdeji cistily, ale mnozí toto cištení odbývali.
Nicméne tento ridic v té dobe, kdy jsme spolu mluvili, uz maso také
nejedl. Myslím, ze nikdo normální tam dlouhodobe nemuze vydrzet.
ZÁDNÝ OHLED ANI K LIDEM
Všímáte si na ulici tech podivných existencí, co tráví vetšinu
zivota ve stánku s panákem tuzemáku v ruce? Tak presne takoví lidé, u
nás se jim ríká ozungri, delali na bourárne, tedy bourali privezené
pulky krav a prasat a delali z toho ty kousky, co jdou do supermarketu.
Jednou jsem byl svedkem toho, jak se jeden z techto lidí opil a vymocil se
prímo v provozu na zem. Opravdu nebyla nouze o podnapilé lidi na
pracovišti. A také nebyla nouze o schované flašky alkoholu na záchode.
A ten nejhorší z nich, který mel jiz bílou kuzi na prstech od toho, jak
zanedbával hygienu, se staral o cištení provozu. Kolovala o nem
historka, ze chodil 14 dní s výkalem na kalhotách, a já jim to naprosto
veril. Tento chlápek, kterému právem prezdívali plesnivý sýr a který
mel vzezrením velmi blízko k bezdomovci, byl ten vyvolený, kdo se mel
starat o to, aby se v provozu neobjevily škodlivé bakterie.
A co ze patrilo mezi nejvetší zábavy brigádníku? Treba plivání na
maso, pohazování s masem po velmi špinavé zemi a podobne. Moc jsem se
jim nedivil. Byli frustrovaní celkovou situací, kdy se clovek málem
sedrel a dostal dost málo.
A co pracovní podmínky ci práva pracujících v bourárne? O víkendech
se pracovalo takzvane nacerno. Kdo se nahlásil a prišel, dostal peníze
na ruku. Mel jsem nadeláno spoustu prescasu, jeden den jsem pracoval 14
hodin. Kdyz jsem nakonec dostal výplatu, prozírave pres okýnko do ulice,
nedostal jsem za prescas ani korunu. A myslím, ze podobne na tom byli
všichni pracující v této firme. Manazeri a šéfové meli drahá auta a
zbytek at si delá, co chce. Zádný ohled ke zvíratum, natozpak k lidem.
A jedna taková perlicka, chodil jsem asi týden cistit lesní cesticky do
soukromého lesa, pana majitele jatek. Bylo to jak z pohádek, kdy chodíte
s hrábemi a dáváte pozor, aby milostpán pri lovu nešlápl na vetvicku.
Hotový Botostroj. Jaký má asi majitel jatek vztah k lesní zveri?
Po case, kdyz jsem šíril historky z jatek, se ke mne od prítele dostaly
zajímavé materiály. V jistém provozu na zpracování kurat v Uherském
Brode meli vypouklinu s dírou v podlaze, coz jim udelalo takovou malou
jeskyňku. To by nebylo nic tak špatného, ale bylo to na tak hloupém
míste, ze tam obcas spadl kousek masa a nešel vytáhnout. Po pár letech,
kdyz ta vypuklina s dírkou hodne smrdela, zavolali firmu, ve které
pracoval muj kamarád. Vypouklinu odrezali a málem se u této práce
pozvraceli. Odkryli biomasu, která nekolik let hnila v podlaze a kazdý
den byla zivena novým materiálem. Z toho samého provozu jsem mel také
informace od kamarádky, která balila kusy kurat. Cervi byli údajne podle
logiky tamejších pracovníku vítaným obsahem prsních rízku, nebot
aspoň rízek víc vázil. To se pak clovek nediví, kdyz potká
spríznenou duši, která odmítá konzumaci masa, práve po brigáde v
takovém provozu. Naprosto to chápu.
KDYBY JATKA MELA STENY ZE SKLA...
Presto všechno jsem ale vdecný za šanci pracovat na jatkách. Kdyz
clovek tlací pulku prasete a zírá do vypíchnutých ocních dulku, zacne
premýšlet nad tím, co vlastne jí. Najednou to nebyly anonymní
naporcované kousky masa z obchodu. Tlacil jsem pred sebou mrtvé telo, ve
špíne, v puchu, a díval se, jako ho zpracovávají agresivní a mnohdy
duchem mrtví lidé. Uvedomil jsem si, ze mé zdraví se bez masa hrave
obejde, kdyz jsem videl ten rozklad a podmínky pri výrobe masa. A dost
mozná tomu pomohlo i to, ze jsem videl stávat nákladní auto s logem
firmy u školní jídelny mé školy. Bylo to logo práve tech jatek, kde
jsem pracoval, trochu pripomíná certa.
Není divu, ze tato smršt zázitku mnou otrásla. A nebyl jsem jediný.
Mnozí mí kolegové brigádníci nabyli dojmu, ze maso a hlavne párky od
této firmy v Uherském Hradišti nikdy jíst nebudou. Kdo ví, mozná
jatka produkují i vegetariány a vegany, ne jen maso. Takze to má asi
dobrý konec, co myslíte?
--------------------
*zdroj: http://soucitne.cz/pracoval-jsem-v-jatkach-dnes-maso-nejim*
--------------------
↧