*V poslední dobe se zlato stalo jedním z klícových témat svetových
médií. Zájem o nej je podnecován sdeleními o plánech Nemecka a
dalších zemí repatriovat své zlaté rezervy z USA a Británie, kam
byly v prubehu historie prevedeny. Zacaly bourlivé diskuse o tom, nakolik
spolehlive centrální banky a ministerstva financí spravují jim sverené
zlaté rezervy. Objevila se podezrení, ze mají méne zlata, nez je
oficiálne deklarováno. V tomto clánku se budeme zabývat predpokladem,
ze v depozitárích centrálních bank predních ekonomicky vyspelých
zemí zádné zlato prakticky nezustalo…*
--------------------
-
-
-1. Prodeje zlata, aneb špicka ledovce-
Centrální banky se behem ctyr desetiletí zbavovaly svých zlatých
rezerv. Byly praktikovány dve formy tohoto zbavování se: a) verejné
prodeje zlata; b) tajné operace.
Nejjednodušší a zjevné jsou verejné prodeje zlata, jehoz zásoby
v oficiálních rezervách všech zemí sveta a mezinárodních
organizací cinily v r. 1975 36,700 tun (1). Ty predstavují vrchní,
viditelnou cást ledovce. Prodeje zacaly okamzité poté, kdyz byl zprvu de
facto, a pak i de jure, zrušen zlatý dolarový standard (v. 70 letech).
Všechny prodeje zlata z oficiálních rezerv lze hypoteticky rozdelit do
trí kategorií:
1. První prodeje druhé poloviny 70. let a pocátku let 80. Šlo o aukce,
organizované americkým ministerstvem financí a Mezinárodním menovým
fondem;
2. Prodeje centrálních bank v rámci tak zvaných washingtonských
zlatých dohod, které vstoupily v platnost na podzim 1999;
3. Izolované prodeje provádené jednotlivými centrálními bankami a
mezinárodními organizacemi v ruzných letech.
V 70. let prodaly USA 560 tun, MMF 732 tun, celkem 1,262 tun. V 80.
letech svetové monetární instituce témer nic neprodávaly, ani
nenakupovaly, zlaté rezervy byly „zmrazeny“. V 90. letech
predstavovaly cisté prodeje zlata z oficiálních rezerv ekonomicky
vyspelých zemí jiz úctyhodnou sumu, 2,900 tun (2). Na konci r. 2000 byly
oficiální zlaté rezervy ve svete o 3,600 tun menší, nez v r. 1975
(3).
Od pocátku nového století byly prodeje zlata provádeny prevázne
v rámci washingtonských dohod. V zárí 1999 byla ve Washingtonu
podepsána dohoda mezi 17 centrálními bankami, vcetne ECB, o prodejích
zlata v príštích peti letech. Následne byla tato dohoda oznacena jako
„První washingtonská dohoda o zlate“ (WAG-1). Bylo oficiálne
sdeleno, ze tato dohoda má za cíl zpomalit prodeje zlata centrálními
bankami, aby nebyl narušen trh se zlatem. Ve skutecnosti byl cíl presne
opacný – zavázat centrální banky k prodeji zlata ze svých rezerv,
aby se podporila nízká cena zlata. Byly stanoveny „poradníky“ pro
jednotlivé zeme, kdy jen behem peti let bylo naplánováno vrhnout na trh
2,000 tun zlata. V zárí 2004 byla tato dohoda prepracována a byly
stanoveny nové normy prodeje pro jednotlivé úcastníky, a zacalo se jí
ríkat „Druhá washingtonská dohoda o zlate“ (WAG-2). Nakonec,
v zárí 2009, se objevila „Tretí washingtonská dohoda o zlate“
(WAG-3). V rámci washingtonských dohod prodalo nejvíce zlata
Švýcarsko (1,300 tun). Následuje Francie, Británie, Holandsko.
Z dalších zemí také Španelsko, Portugalsko. Prumerný rocní prodej
centrálními bankami cinil v letech 2001-2009 385 tun. Nicméne v r.
2009, na vrcholu financní krize, došlo v politice centrálních bank ke
zvratu: z cistých prodeju prešly na cisté nákupy zlata. Tento zvrat se
pokusil vyrovnat Mezinárodní menový fond, který v období zárí 2009
az ríjen 2010 prodal ze svých zásob 403 tun zlata.
Celkem za ctyricet let, po krachu zlatého standardu, bylo z oficiálních
rezerv prodáno asi 6,500 tun zlata (cisté prodeje), coz snízilo
oficiální rezervy priblizne o 18% (4). V soucasné dobe tyto rezervy,
podle oficiálních údaju, presahují mírne 30,000 tun.
-
-
-2. Prodeje zlata jsou také loupez-
Podrobná analýza mnohých operací prodeje zlata centrálními bankami
ukazuje, ze tyto transakce probíhaly v okamzicích, kdy byly
nejvýhodnejší ne pro prodávající, ale pro kupující. Uvedme aspoň
dva príklady.
V období 1999-2002, kdy byl svetový trh zlata v porovnání
s predešlými dvaceti lety na minimu, prodala Bank of England na 17
aukcích pres polovinu oficiálních zlatých rezerv zeme, cili témer 400
tun. Rozhodnutí o prodeji prijal tehdejší ministr financí Gordon Brown.
Pred prodeji cinily zlaté rezervy 715 tun, po nich neco pres 300 tun.
Výnosy z prodeje byly konvertovány na americké dolary, euro a jeny.
V r. 2010 zacalo vyšetrování této historie. V dobe šetrení (na jare
2010) byla cena zlata, oproti jeho cene v dobe prodeje, více nez
ctyrnásobná (1,250 dolaru za unci, oproti 256-296 dolarum). Bylo
zjišteno, ze k danému okamziku dosáhly ztráty z prodeje zlata
priblizne 7 miliard liber. Je pozoruhodné, ze v období 1999-2001 byl
americkým ministrem financí Larry Summers, který byl v úzkém kontaktu
s Gordonem Brownem a tlacil na nej pri prijímání rozhodnutí o prodeji
zlata (5).
Druhým príkladem je Švýcarsko. V r. 1999 cinily oficiální zlaté
rezervy Švýcarska 2,590 tun, kdy bylo Švýcarsko velikostí zlatých
rezerv na druhém míste, po USA. V období 2000-2005 prodala Švýcarská
národní banka celkem 1,300 tun zlata. Prumerná cena v tomto období
cinila 350 dolaru za unci (rozpetí 250-450 dolaru). Na podzim 2012 se cena
zlata na svetovém trhu priblízila 1,800 dolarum; to je více nez
petinásobek prumerné ceny v období 2000-2005. Není slozité spocítat,
ze ztráta v dusledku takové operace cinila na konci loňského roku 60
miliard dolaru. To je nekolikrát více, nez ztráty z prodeju zlatých
rezerv realizovaných Gordonem Brownem v Británii.
Uvedené príklady presvedcive demonstrují, ze prodeje zlata neslouzily
ani monetárním institucím, ani obcanum Británie a Švýcarska, ale
kupujícím, kterí dali prednost zustat v anonymite.
-
-
-3. 90. léta: Tajné operace s cílem dostat zlato z trezoru
centrálních bank-
V 90. letech, podle názoru mnohých expertu, zacaly centrální banky
aktivne vyuzívat zlaté rezervy k pujcování zlata (v ruzných
úverových operacích). *Operace se zlatem se drzely pred verejností
v tajnosti, stejne jako pred zákonodárci a vládami. Jedním
z hlavních cílu techto tajných operací bylo stlacit cenu zlata, které
bylo skrytou konkurencí amerického dolaru. Financní oligarchie
(majitelé „tiskarského lisu“ Fedu) v té dobe potrebovala silný
dolar, aby za nej mohla aktivne skupovat aktiva po celém svete (v tom
spocívá celá podstata financní a ekonomické „globalizace“). *
Odhalováním tajných úmyslu svetové financní oligarchie, která si
podrobila svým zájmum centrální banky vetšiny zemí sveta, se
zabývali mnozí experti. Dokonce byla vytvorena organizace GATA (Gold
Anti-Trust Action), která si vytkla za cíl odhalit tajné operace
„zlatého kartelu“. Poslední z techto operací mela, podle názoru
expertu GATA, za cíl stlacení ceny zlata na úkor rezerv centrálních
bank a ministerstev financí. Soucástí kartelu je i Federální rezervní
banka New York, Bank of England, banky Wall Street (predevším investicní
banka Goldman Sachs), a další banky a financní spolecnosti, vcetne
evropských.
Do realizace jednotlivých operací byly zapojovány také centrální
banky dalších zemí (napríklad Bundesbank, Švýcarská národní banka)
a dulní spolecnosti. Dokonce i tak uznávaná organizace, úzce napojená
na tezbu zlata, jako Gold Fields Mineral Services (GFSM) priznávala, ze
pocátkem 21. století bylo mimo centrální banky asi 5,000 tun zlata,
které bylo uvádeno v jejich bilancích. Známý západní expert
v oblasti zlata, James Turk, za pouzití jak penezních, tak celních
statistik Británie a USA, dospel k záveru, ze jen v techto dvou zemích
cinil tajný únik zlata z oficiálních rezerv v období 1991-2002 7,287
tun.
Ješte impozantnejší jsou odhady známého experta v oblasti zlata
Franka Veneroso, který v r. 1998 zverejnil vynikající zprávu o trhu
zlata s názvem „Kazdorocní zlatá kniha – 1998“. V ní Veneroso
dochází k záveru, ze prodeje zlata centrálními bankami umele stlacily
celkovou poptávku po zlate priblizne na 1,600 tun rocne (pri 4,000 tunách
rocní nabídky na trhu). Z 33,000 tun, které v té dobe oficiálne
vlastnily centrální banky, pripadalo podle Veneroseho výpoctu na
fyzické zlato 18,000 tun. Mimo centrální banky se pohybovalo asi 15,000
tun zlata, prodávaného zahranicním organizacím prostrednictvím
zápujcek, úveru a swapu. V principu nejsou odhady Venerosa v rozporu
s odhady Jamese Turka. Jsou vyšší, protoze zohledňují vyvedení
oficiálního zlata nejen dvou zemí, ale vetšiny hlavních centrálních
bank.
-4. Úcetní triky centrálních bank-
Pokud západní centrální banky skutecne zapujcují své fyzické
rezervy, nemusí zverejňovat informace o konkrétních objemech zlata,
které opustilo depozitár. V souladu s dokumentem uvedeným na stránce
Evropské centrální banky existující doporucení týkající se
statistické evidence zlatých rezerv po centrálních bankách nepozadují
rozlišování mezi zlatem nacházejícím se v jejich trezorech a zlatem,
které zapujcily nebo poskytly v rámci swapu.
V tomto dokumentu se uvádí, ze „reverzní operace se zlatem nemají
vliv na výši zlatých rezerv, bez ohledu na typ operace (tedy zlaté
swapy, repo, vklady nebo zápujcky) provádené v souladu s doporuceními
obsazenými v direktivách MMF“ (6). Takze podle existujících smernic
pro evidenci je centrálním bankám dovoleno i nadále uvádet fyzické
zlato ve svých bilancích – dokonce i kdyz ho vymenily za cokoliv, nebo
ho zapujcily. To je patrné na tom, jak západní centrální banky
nazývají své zlaté rezervy. Napríklad britská vláda nazývá své
zlaté rezervy „zlato (vcetne zlata ve swapech a pujckách)“. To je
presná formulace, pouzívaná v oficiálních sdeleních.
Totéz se deje na americkém ministerstvu financí, i v ECB, kde jsou
zlaté rezervy oznacovány jako „zlato, vcetne zlatých vkladu“,
„zlato, vcetne zlata ve swapech“, „zlato, vcetne zlatých vkladu a
zlata ve swapech“. Jen málo centrálních bank ve své evidenci
upresňuje, jaká cást oficiálních rezerv je drzena ve forme fyzického
zlata, a jaká cást byla zapujcena, odswapována atd. Posílení autority
centrální banky jen sotva prispeje priznání jejího vedení, ze její
zlato bylo zapujceno brokerum z rad „bank-dealeru“, kterí toto zlato
prodávají, napríklad Cíne. Nicméne císla jasne poskytují duvod
predpokládat, ze práve toto se deje. Podle všeho zlato centrálních
bank zmizelo, a banky-dealeri, které ho prodaly, nemají reálnou šanci
ho vrátit zpet (7).
(/pokracování/)
-Poznámky: -
1. Vcetne oficiálních rezerv vyspelých zemí – 28,100 tun,
rozvojových zemí – 3,600 tun, mezinárodních organizací (MMF, BIS)
– 5,000 tun.
2. S. M. Borisov. Zlato v soucasném svete. – M.: Nauka, 2006, str. 86
3. Jen oficiální rezerv cinily 33,000 tun, vcetne oficiálních rezerv
vyspelých zemí – 24,000 tun, rozvojových zemí (sem jsou zahrnuty i
bývalé socialistické zeme) – 4,88 tun, mezinárodních organizací
(MMF, BIS, ECB) – 4,200 tun.
4. „Vetší monetární role zlata posiluje jeho strednedobý výhled“,
7. cervence 2011, „ElitTrader.Ru“
5. Budoucí ministr financí Summers byl také šéfem Fondu menové
stabilizace, základního mechanismu americké vlády pro zásobování
trhu fyzickým kovem. Je málo pravdepodobné, ze by Brown, pri prodeji
zlatých rezerv, jednal sám. Experti tvrdí, ze Washington za úkor
oficiálních rezerv USA zásoboval také trh zlata pres swapy a zápujcní
dohody, které nebyly nikdy zaregistrovány jako zmena vlastníku. Cílem
techto operací bylo stlacení ceny zlata na svetovém trhu.
6.
7. O tajné evidenci zlata centrálními bankami viz V. J. Katasonov, Zlato
v ekonomice a politice Ruska, M.: Ankil, 2009, str. 57-63.
Zdroj:
http://www.zvedavec.org/komentare/2013/05/5486-zlato-centralnich-bank-historie-ticheho-vyvlastnovani-i.htm
↧